V právní teorii jsme se kdysi dávno učili, že právní norma je složena z hypotézy, dispozice a sankce, tedy česky: když nastane nějaká situace, tak se musím nějak zachovat, jinak přijde trest. Jinými slovy, není-li v právu jasně daná a rychle nastupující sankce, je poměrně velká šance, že se najde celá řada adresátů právních norem, kteří tyto normy prostě budou ignorovat. Chaos na silnicích či v jiných oblastech života si dovedeme živě představit.
Evropské právo je obsahově bohaté a rozsáhlé, přestože legendy o nekonečné byrokracii a závaznému řešení všeho možného jsou dosti daleko od pravdy – nejvyšší počet schválených nařízení a směrnic EU byl v roce 2009 – celkem 141 předpisů, v roce 2015 to bylo pouhých 58 nařízení a směrnic. Jen pro srovnání, náš Parlament běžně zvládne téměř 500 závazných právních předpisů ročně (466 v roce 2016, 476 v roce 2017).
Evropské právo je však bezzubé – nemá účinné nástroje k vynucení práva. Když se najdou chytráci, kteří nechtějí právo respektovat, není moc pák, jak je za to potrestat. Řízení pro porušení unijního práva je velmi zdlouhavé, trvá roky, a může vyústit pouze v peněžitou sankci (viz. nedodržené uprchlické kvóty v případě ČR, Maďarska a Polska) tj. citelnou jednorázovou pokutu nebo nižší každodenní pokutu až do doby splnění právní povinnosti. Druhou sankcí je pozastavení práv vyplývajících ze Smluv o založení EU, včetně hlasovacího práva, ale pro tento postup je potřeba jednomyslného rozhodnutí všech členských států EU. Dokonce ani tzv. kodaňská kritéria, která musí dodržet každý kandidát členství EU před svým vstupem do Unie, potom nejsou pro samotné členy EU závazná. A evropské instituce ve svých rozhodnutích bohužel až příliš často státy doporučují, vyzývají či zvou… A v případě problémů donekonečna dotčený stát konzultují a konzultují.
Návrhy na řešení situací, kdy členský stát beztrestně například likviduje vlastní azylový systém (Maďarsko), omezí nezávislost soudu (Polsko), ignoruje gigantický střet zájmů politika a jeho firem (Česko) nebo likviduje občanskou společnost (Maďarsko), zahrnují různé nápady – dvourychlostní Evropu podle Macrona s hlubší integrací zemí, které o to mají zájem, nebo třeba zásadně rozhodování kvalifikovanou většinou (Juncker, Weber).
Stále častěji se však objevují nápady svázat dodržování evropského práva hodnot EU s čerpáním budoucích fondů EU. Jinými slovy, nelze stát 15 let s nataženou rukou a přitom neustále vše z Bruselu kritizovat a nezřídka také nedodržovat pravidla, která byla i s naší pomocí schválena. Nebo ještě jinak, nelze se donekonečna dívat, jak kamarádi Orbána či Kaczynského rozkrádají evropské peníze a žádný maďarský nebo polský soud je za to nikdy nepotrestá.
Z tohoto pohledu, a před hrozícím rozštěpením Unie na právo a hodnoty dodržující hlavní proud, a právo a hodnoty ignorující visegrádský či italský proud, vítáme návrh Nařízení EU o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech (COM (2018) 324 final, protože dláždí cestu k elegantnímu řešení polského či maďarského problému – úplnému pozastavení či snížení plateb z fondů EU, což bude bezpochyby řeč, které i takový Viktor Orbán a jeho přátelé porozumí.
Vytknout se tomuto návrhu však musí to, že se vztahuje pouze k právnímu státu a nikoli právně závazným všem hodnotám v článku 2 Smlouvy o EU, mezi které patří: „úcta k lidské důstojnosti, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“
Přesto všechno se mi zdá, že EU se opět pohybuje sice pomalu, ale správným směrem. Jako téměř vždy.
Martin Rozumek, OPU
