“Nepochopím lidi, kterým se stýská po Sovětském svazu, ale i tak se můžeme přece bavit o hudbě, jídle, knihách a kultuře obecně, poznat se v osobní rovině” – tvrdí Marharyta Golobrodska (24), která pochází z Ukrajiny a už pět let žije v Praze. Studuje humanitní studia na FHS UK a aktivně se snaží představovat ukrajinskou menšinu v trochu jiném světle přes aktivity spojené s Ukrajinsko Evropskou Perspektivou.
Na úvod bych tě poprosil o krátké představení.
Jmenuji se Marharyta, jsem v Čechách už 5 let, ale půl roku z toho jsem strávila na Erasmu v Anglii. Aktuálně ještě studuji humanitní studia na Univerzitě Karlově, zbývá mi jen dopsat bakalářku. Teď u toho už i pracuju.
Co tě sem přivedlo?
V první řadě určitě vzdělání. Kamarád na střední škole mi řekl, že čeština se dá snadno naučit a z jeho vyprávění mě evropský styl vzdělávání zaujal. Z Prahy to je blízko domů a chtěla jsem se učit kvalitně, takže jsem před pěti lety v lednu přijela. Byl zrovna Majdan a trochu jsem doufala v to, že nedostanu víza – abych mohla zůstat v Kyjevě. Ale nakonec jsem víza dostala a řekla si, že tohle velké životní rozhodnutí musím dotáhnout dokonce. Vrátit se můžu vždycky. Na začátku jsem se 5 měsíců učila v kurzu českého jazyka a potom nastoupila do školy.
Kdybys měla zhodnotit, jak otevření jsou Ukrajinci jako komunita, co bys řekla?
Naše komunita je oproti třeba té vietnamské otevřenější. No, zhruba půlka Ukrajinců sem jezdí jen makat, chodí hlavně do práce, domů, do práce, domů, vydělávají peníze, aktivně se nezapojují a třeba ani po 20 letech nemluví česky. Ale ta druhá polovina nás, kteří tu žijeme, se opravdu snaží kamarádit s Čechy, pořádat různé společné akce a bavit se.
Jsou si Češi a Ukrajinci podobní?
Čekala jsem, že kvůli historické a geografické provázanosti tu bude velká podobnost, ale zjistila jsem, že vlastně vůbec ne. Možná jsme podobní v tom, že rádi mluvíme o problémech a stěžujeme si – víc než mluvíme o pokrocích. V ČR se dá úplně super bydlet a žít. Nic ti tu nechybí. Rozdíl je naopak v tom, že Češi jsou k cizincům často lhostejní. Když na Ukrajinu přijede cizinec, tak je vzácný a spousta lidí ho chce pohostit, každý se vyptává, odkud je a proč je zrovna tady.
Vnímáš vůči své menšině nějaké zásadní stereotypy?
Slýchám, že tu jsme za levnou prací a hodně pijeme. A taky že bereme někomu práci. Rozhodně nejsme všichni stejní a nejde říct, že Ukrajinci jsou stavební dělníci s flaškou vodky v ruce. Všichni jezdí někam za prací, Ukrajinci do Čech, Češi do Německa a Poláci do Anglie. Znám pár Čechů, kteří byli naopak studovat či pracovat v Kyjevě. Prostě když existuje nabídka, přijde i poptávka. Celý svět je v pohybu, a myslím si, že tak to je správně.
Slyšela jsem, že víza pro Ukrajince jsou velký problém. Jak to vypadá v praxi?
Proces vydávání víz někdy opanovaly agentury, které si řeknou třeba o 300 € jen za místo v pořadníku. Vízové programy se vždycky otvíraly v noci, já jsem třeba svoje místo v pořadníku se štěstím získala ve 3 ráno, ale byla to náhoda. Celý proces je dost náročný a trvá to dlouho. Je třeba opravdu sednout si, vše si nastudovat a jít do toho. Většina lidí raději zaplatí někomu, kdo se o to “postará”.
Řekla bys, že jsou Češi tolerantní národ?
Společnost je tu hodně rozdělená. Jedna skupina slyší na populistické sliby, chce zavřít hranice a má strach s cizích náboženství. Ta se na cizince samozřejmě nedívá úplně dobře. Na druhou stranu je tu spousta lidí, se kterými se cítím skvěle, vítaná.
Odlišné to bylo na italské vesnici, kde Ukrajinky často dělali úklidovou práci podobnou jako tady, a občas i horší. Nikomu ale na tom až tak nezáleželo. Člověk by řekl, že v Praze jako studentka to budu mít lepší, takže nechápu, proč to tak občas není. Ani nechápu, proč se tu lidi tolik bojí uprchlíků, když tu skoro žádní nejsou, a proč se tu tak daří nenávisti.
Stalo se ti někdy, že bys měla kvůli svému původu nějaké problémy?
Někdy si všímám, že jakmile lidé zjistí, že jsem Ukrajinka, tak se jejich chování změní. Zpočátku jsou normální, docela milí a pak se jakoby přepnou a začnou odsekávat. Možná jsem na to i trochu přecitlivělá.
Jen jednou jsem narazila na něco horšího. Jela jsem večer s kamarádkama v tramvaji, bavily jsme se ukrajinsky a zničehonic jeden pán začal křičet, že jsme v Čechách a musíme mluvit česky, fakt jsem se ho bála. Moc mě mrzelo, že se nás nikdo v plné tramvaji vůbec nezastal.
Myslíš, že by to šlo nějak zlepšit?
Za mě je potřeba dostat vztahy do osobní roviny, potkat a poznat konkrétní lidi. Nepochopím třeba Čechy, kterým se stýská po Sovětském svazu, ale můžeme se přece bavit o hudbě, jídle, knihách a kultuře obecně. Vidím už teď pokrok ve vztazích, spoustu věcí si neberu osobně a snažím se vidět to lepší – Čechy, kteří jezdí na Ukrajinu na víkendy, aktivní studenty a komunitu, která kolem sebe šíří porozumění a naději.
Jak se ty sama snažíš aktivně angažovat?
Pracuji jako projektová manažerka v Ukrajinsko Evropské Perspektivě, takové kulturně informativní a vzdělávací společnosti. Pořádáme různé akce, třeba tábory pro děti padlých vojáků, shromáždění kolem spisovatelů a hudebníků. Minulý rok jsme pozvali úspěšné mladé lidi z Ukrajiny, aby ukázali, že život jde dále i tam a Ukrajina není jen válka.
V únoru přijede nový projekt založený na virtuální realitě, kde si člověk může zkusit na vlastní kůži zažít Euromajdan.
Marharyta Golobrodska (24)
Už pátý rok žije Praze kam přijela za studiem. Dokončuje humanitní studia na Karlově univerzitě. Pracuje v organizaci Ukrajinsko Evropská Perspektiva a ve volném čase tančí swing.
Autory rozhovoru: Beáta Máthéová, Matyáš Vejskal
