“Slavia je pro mě srdcovka”, říká Sabir Davizi, sedmnáctiletý mladík původem z Afghánistánu, který s rodinou žije v České republice již čtvrtým rokem. “Celá naše rodina je sportovně založená. Táta taky fandí Slavii a mladší brácha hraje za Bohemku. Starší brácha zůstal u kriketu, ale jde mu to – je v týmu české reprezentace”, dodává. Kromě fotbalu Sabiho baví i jazyky, kterých nyní ovládá osm – včetně češtiny. A jaké byly jeho začátky v Česku? “Pamatuju si na první zkoušení, bylo to po třech měsících v ČR, učitel mě tenkrát vyvolal, řekl: ‚Sabi, pojď k tabuli!‘. Já vůbec nevěděl, co to znamená”, se smíchem doplňuje.
Jaké byly tvoje začátky v ČR? Ihned jsi zde nastoupil do 8. třídy, nebylo to náročné?
Začátky těžké byly. Neuměl jsem česky, spolužáci se mi stranili a občas mi i nadávali, řvali na mě třeba „allah akbar“, což mi ovšem nevadilo, byl jsem vlastně rád, že to říkají, ačkoli pořádně nevěděli, co to znamená. Při hodinách tělocviku, když jsme hráli fotbal, jsem byl zase neustále faulovaný. Podle mě šlo vyloženě o záměr a jednou z toho byl dokonce zlomený kotník.
A bavili tě i přes neznalost češtiny nějaké předměty? Zvládal jsi to?
Bavil mě zeměpis. Pamatuju si na první zkoušení, bylo to po třech měsících v ČR, učitel mě tenkrát vyvolal, řekl: „Sabi, pojď k tabuli!“. Já vůbec nevěděl, co to znamená. O přestávce jsem kvůli tomu zavolal tátovi a ten mi to vysvětlil. Dostal jsem tenkrát dvojku, bylo to ze slepé mapy, k čemuž jsem češtinu tolik nepotřeboval. Jako předmět byla ale čeština největší stres. Já se ale naučil mluvit celkem rychle, po 6 měsících už jsem komunikoval plynně, dělal jsem jen pár gramatických chyb.
Učil ses česky i mimo školu? Sledoval jsi třeba české filmy nebo poslouchal českou hudbu?
Vůbec ne, stačilo mi jen dávat pozor na hodinách a snažit se o přestávkách komunikovat se spolužáky. Česky jsem se naučil jen ve škole.
To je teda potom 6 měsíců celkem rychlost. A prolomily se pak i díky tomu mezi tebou a spolužáky ledy, začali tě přijímat?
Určitě, čeština byla základ. Ale taky fotbal. Moji spolužáci tou dobou hráli za Slávii, a i když jsem nebyl talentovaný jako oni a na Slavii mě nevzali, stal se fotbal mojí vášní. Vyšlo mi to nakonec u týmu Union Vršovice, kde jsem hrál dva roky na pozici útočníka. Jsem trochu větší a hrál jsem hodně tělem, dával jsem góly a šlo mi to. Bohužel pak přišlo zranění nohy a fotbal pro mě skončil. Ale chodím se pravidelně s kamarády dívat do Edenu na tréninky i zápasy Áčka. Slavia je pro mě srdcovka.
Věnoval ses nějakému sportu i předtím v Afghánistánu?
Hrál jsem kriket, ale přestalo mě to bavit. Fotbal jsem znal, ale v Afghánistánu je to těžké, nejsou tam vybavené haly, děti pomalu nemají ani míč, natož hřiště. Až Česko mě přivedlo k fotbalu na nějaké úrovni, kde si člověk opravdu zahraje a hru si zamiluje. Jinak je celá naše rodina sportovně založená. Táta taky fandí Slavii a mladší brácha hraje za Bohemku. Starší brácha zůstal u kriketu, ale jde mu to – je v týmu české reprezentace.
A věnuješ se něčemu teď, když už nehraješ fotbal?
Po fotbale jsem začal posilovat a zúčastnil se závodů v silovém trojboji, kde jsem získal druhé místo. Protože mi to šlo, zůstal jsem u toho. Zároveň teď vedle školy pracuji jako osobní fitness trenér. Radím lidem, jak nabrat svaly nebo zhubnout a tak.
Studuješ střední zdravotnickou školu v oboru záchranářství. Proč sis vybral právě tenhle obor, baví tě to?
Starší brácha dělal zdravotnickou školu v Kábulu, což na mě mělo už tehdy velký vliv. Obor mě baví neskutečně, protože rád takto pomáhám lidem a navíc jsem fyzicky hodně zdatný, což se pro tuhle práci hodí. Nejvíc mě v tom utvrdila samotná praxe, byl jsem u operace v Motole i přímo při vážné nehodě na silnici. To bylo hrozné. Ale zvládl jsem to a dostal jsem za to od záchranářů nějaký knížky, sportovní oblečení a malou finanční odměnu – jako formu pochvaly za mojí práci.
Čeština ti celkem jde, proto nyní taky pomáháš s tlumočením pro naší Organizaci. Mohl bys říct, jak ses k tomu dostal a o co přesně jde?
Zapojil jsem se do Iniciativy Hlavák, která informačně a materiálně pomáhá na Hlavním vlakovém nádraží v Praze. Hlavní organizátorka Anežka Polášková mi pak řekla, že v Pšově, kde je zařízení pro nezletilé cizince, potřebují tlumočení. Tlumočím z paštú do češtiny, snažím se pomáhat klukům z Afghánistánu, kteří tam jsou.
A mluvíš i jinými jazyky?
Osmi – paštú, persky, darí, kurdsky, indicky, arabsky, česky a anglicky.
Co máš rád na České republice?
Mám rád přírodu. V Afghánistánu máme taky pěknou přírodu, vysoký, krásný hory, ale kvůli Talibáncům jsme nikdy nikam chodit nemohli. Tady v Praze rád chodím na procházky na Divokou Šárku, na Vyšehrad, na Petřín… S tátou a bratry jsme byli týden na chatě v Krkonoších a chodili po horách, to bylo taky skvělý.
A co rád nemáš?
Knedlík, to vyloženě nesnáším. Mamka doma vaří hlavně afghánská jídla, takže jsem zvyklý na něco jiného.
Rozhovor připravili: Robert Netuka, Beáta Máthéová
Projekt Představení migrace a integrace cizinců a uprchlíků mladým a seniorům, reg. č.: AMIF/29/04 je financován Evropskou unií v rámci národního programu Azylového, migračního a integračního fondu a rozpočtem Ministerstva vnitra České republiky.
