Při příchodu první vlny ukrajinských uprchlíků nám bylo hned jasné, že naše pomoc bude potřeba víc než kdy jindy. Abychom ji ale mohli poskytnout, potřebovali jsme zjistit jak. Z toho důvodu se náš tým rozrostl o ukrajinsky mluvící kolegy, kteří nám tlumočí a žijí s námi příběhy klientů.
Pracujeme v týmech – profesionál a překladatel, leckdy ale zkušenosti z vlastní minulosti předčí teorii, a díky nim také dokáží klientům pomoci. Mají totiž za sebou jak přesun z rodné země, tak integraci v Čechách. Rádi se s vámi podělíme, jaká byla jejich cesta až k nám do OPU.
Tento měsíc vám představíme kolegyni Vasilii. Do Čech se přistěhovala společně s rodiči a sestrou, když jí bylo 5 let. Bratr a ostatní příbuzní zůstali v Mukačevu na Ukrajině.
V Praze chodila do mateřské školky a postupně objevovala novou zemi. Například výtah viděla prvně v životě. Na Ukrajinu se s rodiči dostala jednou za rok, ale přesto jí zůstala v srdci. Dodnes tam udržuje úzké vztahy a považuje Ukrajinu za druhý domov. „Na Ukrajinu jezdím často a nezastavila mě ani válka. V květnu jsem odjela na dovolenou do Kyjeva za známými a v říjnu znovu na křtiny. Nebyl problém ani na hranicích. Jen nám zkontrolovali pasy. Ale v obou směrem bylo strašně lidí.“ Od babičky převzala pravoslavnou víru, a i v Praze pravidelně chodí do kostela. „Vaska“, jak jí všichni říkáme, vystudovala bakaláře na Provozně-ekonomické fakultě, ale jak sama dodává: „Nikdy jsem ale nechtěla být ekonom a už od základní školy jsem si přála být sociální pracovnicí a pomáhat lidem.“
Vidíš nějaký rozdíl mezi Ukrajinou a Českou republikou?
„Žili jsme v Praze a od začátku jsme viděli rozdíly v chování k nám. Před více než dvaceti lety tu nebylo tolik cizinců a na nás se dívali jinak. Měla jsem za kamarády samé Čechy, ale někdy jsem se setkala s výsměchem, že jsem Ukrajinka. Rozdíl mezi lidmi je znatelný. Na Ukrajině je na prvním místě vícegenerační rodina, hodnoty souvisí s majetkem a hlavní je pracovat! Já mám ráda zážitky a poznávání. Rodina je pro mě důležitá, a i když na mě rodičovské povinnosti ještě čekají, děti miluji.“
Jak si se dostala do OPU?
„Když začala válka, pomáhala jsem dětem na Zbraslavi v krizovém ubytování pro ukrajinské uprchlíky, kde bylo asi 60 lidí, z toho 40 dětí. Od sestry přišla první myšlenka, že tou pomocí se mám živit, abych měla na chleba. Vybrala jsem si OPU, jelikož vím, jak je těžké přijít do země, kde nikomu nerozumím.“
Co děláš v OPU?
„Pracuji jako pracovnice v sociálních službách a obsah mé práce je velice rozmanitý. Pomáhám zejména ukrajinským klientům. Tlumočím při rozhovorech v kanceláři, na doprovodech u lékařů nebo na úřadech.
Člověk se zde setkává s holou realitou. Například jedna z mých klientek (60 let) s rakovinou je z Doněcka z Ukrajiny. Cítí se sama a nepochopená. Díky tomu, že se stala naší klientkou, ji mohu doprovázet na vyšetření, chemoterapii a řeším s ní problémy, s kterými si v ČR neví rady. Nyní řešíme, kde koupit paruku. Říká mi „talisman“ a jsem jediný člověk, kterého tu má.
Chodím také do terénu v Praze 14, kde vyhledáváme potencionální klienty nejen z Ukrajiny. Rozdáváme letáčky a informace (chodíme do nemocnic, školek, kadeřnických salonů a ruských obchodů atd.). Nově zodpovídám za program SIP (Státní integrační program) a koordinuji projekty pro žadatele o mezinárodní ochranu.
V budoucnu bych se chtěla věnovala projektu, ve kterém OPU spolupracuje s Gruzií. Jedná se o domek na půl cesty v Gruzii, kde žijí lidé z Osety. Je částečně k dispozici i pro turisty, ale pomalu upadá v zapomnění. Ráda bych spojila mé zkušenosti s Gruzínci a začala pracovat na inovaci a efektivním využití domku pro potřebné.“
Vaska již reprezentovala OPU i v Litvě na konferenci a my jsme rádi, že přináší svoji energii nejen klientům, ale i nám do celého týmu.
