OPU.cz

Azyl v ČR – nárok nebo libovůle státu?

Udělování azylu, statusu uprchlíka, doplňkové ochrany a také oprávnění ke vstupu na vlastní území a následnému pobytu je svrchovaným právem státu a je ponecháno v rozhodovací pravomoci národních států. Teprve v druhé polovině 20. století státy dobrovolně přijaly omezení v otázkách státoobčanských, udělování azylu a přijímání cizinců,1) a to zejména přijetím Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, přijetím ,Evropské‘ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP) z roku 1950 a uznáním jurisdikce soudu ve Štrasburku, případně vstupem do Evropské unie, a tím také schválením a spoluvytvářením unijního azylového práva označovaného jako Společný evropský azylový systém (Common European Asylum System). Slovy současného českého a evropského práva v oblasti uprchlictví se státy zavázaly k udělování azylu a doplňkové ochrany oprávněným osobám. Signatáři výše zmíněných mezinárodních smluv tak sdílejí jednotnou definici uprchlíka,2) kterou musí dodržovat, a mají závazek zákazu navrácení uprchlíka na hranice nebezpečného území (pravidlo non-refoulement – článek 33 Ženevské úmluvy). Signatáři EÚLP a Úmluvy proti mučení pak nesmějí, ani nepřímo návratem či odepřením vstupu, vystavit nikoho mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení a trestání (absolutní zákaz mučení dle článku 3 Evropské úmluvy a článku 3 Úmluvy proti mučení3) ). Členové EU musí podle unijního práva umožnit v určitých situacích vstup rodinným příslušníkům na své území za účelem sloučení rodiny.4)

Udělování azylu bylo po roce 1989 pro Československo a později Českou republiku novým fenoménem. Za minulého režimu to byli naopak Češi a Slováci, kteří doufali v udělení azylu na Západě a ve statisícových počtech této pomoci jiných států využívali.5)

V roce 1990 se Česká republika nově takřka přes noc stala přijímající zemí, která se nejdříve musela pravidla udělování azylu naučit a postupně celý azylový systém vybudovat. S tím také souvisí z dnešního pohledu sporná rozhodnutí o udělení azylu, resp. statusu uprchlíka lidem, kteří definici uprchlíka nesplňovali, ale svoboda státu při udělování tohoto statusu nebyla a nebývá jinými státy zpochybňována. Například v roce 1991 získalo v Československu status uprchlíka 325 občanů Rumunska či 39 občanů Bulharska, přestože komunistický režim v těchto zemích již byl minulostí.6) Postupem doby se interpretace a aplikace pravidel Ženevské úmluvy také v České republice zpřesňovala a zpřísňovala. I dnes je však výklad a použití definice uprchlíka v konkrétním případě v rukou správního orgánu konkrétního státu a rozdíly v udělování azylu a doplňkové ochrany jsou proto v jednotlivých státech EU stále výrazné.7)

Udělování statusu uprchlíka, později azylu, humanitárního azylu a doplňkové ochrany prošlo v ČR po roce 1989 značným institucionálním a procesním vývojem. V začátcích 90. let rozhodovala o udělení azylu v první instanci policie, ve druhé instanci ministerstvo vnitra, později byly obě rozhodovací instance v rámci ministerstva vnitra, kdy odbor pro uprchlíky (nyní odbor azylové a migrační politiky – OAMP) rozhodoval o udělení azylu v první instanci a rozhodovací komise ministerstva vnitra v instanci druhé. Od října 2005 byly komise zrušeny8) a v současné době rozhoduje v první instanci vždy OAMP a žaloba se podává místně a věcně příslušným krajským soudům. Mimořádný opravný prostředek – kasační stížnost – posuzuje Nejvyšší správní soud. Krajské soudy ani Nejvyšší správní soud však nemají pravomoc azyl či doplňkovou ochranu udělit, mohou pouze rozhodnutí OAMP zrušit a vrátit mu věc k novému posouzení. O udělení či neudělení azylu tedy rozhoduje vždy a pouze Ministerstvo vnitra ČR

V ideálním státě či Evropské unii jako prostoru práva, svobody a spravedlnosti by udělování azylu a doplňkové ochrany mělo vycházet striktně z definice uprchlíka a definice nebezpečí, pro které se uděluje časově omezená doplňková ochrana. V praxi však bývá rozhodování států o jednotlivých žádostech často nejednotné až svévolné. Například Syřané v ČR dostávali zpravidla doplňkovou ochranu na dobu určitou, v Německu azyl natrvalo. Naopak ukrajinským žadatelům o azyl pocházejícím z území bojů, které je ovládáno proruskými jednotkami, byla v ČR několik let udělována  doplňková ochrana a přitom v naprosté většině zemí EU byly jejich žádosti o azyl zamítány s poukazem na možnost přestěhování se do jiné bezpečnější části ukrajinského území. Nebo, z právně a fakticky těžko obhajitelných důvodů, když nedošlo k žádné změně nedemokratického režimu, přestala být v ČR v posledních letech prodlužována doplňková ochrana uprchlíkům z Běloruska a Kuby. Lze tedy uzavřít, že by bylo v České republice v udělování azylu vhodné aplikovat méně politiky a svévole státu a naopak dbát více na dodržování práva a správné používání nezávislých informací o zemích původu.

1, 2. Čepelka, Č. & Jílek, D. & Šturma, P. (1997). Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu. Brno: Masarykova Univerzita, 56–133.
3. Sudre, F. (1989). Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Brno: Masarykova Univerzita, 162–165.
4. Jílek, D. & Pořízek, P. (2016). Aktuální právní problémy azylového a cizineckého práva. Kancelář veřejného ochránce práv, 37–62.
5. Bade, K. J. (2000). Evropa v pohybu – Evropské migrace dvou století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 344.
6. Ministerstvo vnitra ČR. Statistické zprávy žadatelích o mezinárodní ochranu a azylantech. Online: https://www.mvcr.cz/migrace/clanek/mezinarodni-ochrana-253352.aspx
7. Görlach,. J.-S., & Motz, N. (2017). Refuge and Refugee Migration: How Much of a Pull Factor Are Recognition Rates? Online: www.nmotz.com/GorlachMotz-refugees.pdf
8. Ministerstvo vnitra ČR. (2010). Statistická zpráva: řízení o mezinárodní ochraně. Odbor azylové a migrační politiky, 14.

JUDr. Martin Rozumek

Další příběhy