„Vietnamci slaví jen nový lunární rok, Vánoce jako takové se neslaví. A neřeší se ani dárky. Důležitá je hostina – nejvíc jde o to sejít se s rodinou a dát si společně jídlo,“ říká o vánočním čase Vietnamka Majka Mai. Večeře bývá dlouhá i několik hodin a místo koled se po ní zpívá karaoke.
Jak dlouho už žiješ v Česku?
Jsem tady od roku 1995, takže skoro 24 let. Tenkrát jsem chodila do první třídy.
Proč právě Česká republika?
Můj táta dostal nabídku odjet do Čech, když mi byl rok. Žil i na Slovensku a v Německu, ale nakonec se usadil tady. A já jsem sem přiletěla s mamkou, když mi bylo šest. Ve Vietnamu jsem ještě absolvovala první třídu, ale tady ji pak znovu opakovala. Tak vždycky vtipkuju, že jsem vlastně propadla.
A nakonec jsi tu vystudovala vysokou školu…
Odchodila jsem tu celou základku i střední a ano, absolvovala jsem tu i vysokou. Ale byl to takový pokus omyl. Dostala jsem se bez přijímaček na ekonomku, nějak jsem ji odstudovala, ale popravdě mě to vůbec nebavilo a nakonec jsem školu nedodělala. Na rozdíl od ostatních Vietnamců s matikou moc kamarád nejsem. Vždycky mě táhnul spíš umělecký směr. A vlastně jsem u něj tak trochu nakonec skončila.
Povíš nám o tom víc?
Ještě při škole jsem dělala pro pojišťovnu, ale přišlo mi, že tam jsou jen samé negativní myšlenky. A v té době jsem se náhodou dostala ke kosmetice. Takže dnes líčím a snažím se plně prosadit jako nezávislá kosmetická poradkyně a vizážistka. Pracuju v tom oboru už šest let a jsem moc spokojená. Líčím na různých akcích, na veletrzích, svatbách, plesech a pořád někam jezdím a bavím se s novými lidmi. Našla jsem se v tom a naučila jsem se myslet pozitivně. Já jsem šest let malovala, chodila jsem na výtvarku. A když líčím ženu, je to, jako když maluju. Ale je to samozřejmě živější, s tou ženou si na rozdíl od obrazu můžu popovídat.
Co na to říkají tví rodiče? Nepředstavovali si pro svou dceru jinou kariéru?
Nejdříve mi to trochu vyčítali, říkali, máš vysokou školu a patláš se s líčidlama. Ale nakonec to vzali, vidí, že i v téhle branži se dá vydělat. A já jsem ráda, že nesedím pořád jen v kanceláři, a našla jsem se v práci, která mě nejen živí, ale i moc baví, to myslím není úplně běžné.
Vidíš nějaký rozdíl mezi generací tvých rodičů a tou tvou?
Určitě. Naše generace už je mnohem víc otevřená, chodí třeba za kulturou. Třeba můj táta je tu déle než já, ale dodnes neumí pořádně česky. Mí rodiče se uzavřeli do sebe. Nemají čas, protože pracujou od rána do večera a pak už nemají ani chuť někam jít, s někým se seznamovat, chtějí jít domů a mít svůj klid. Maximálně se někdy potkají s jinými Vietnamci.
Ty jsi už ale vyrostla spíš mezi Čechy, že?
Já jsem kolem sebe měla odmala jen českou komunitu, Vietnamců tady tehdy bylo vlastně celkem málo. A když už někde kolem byly vietnamské komunity, já jsem od nich spíš utíkala. Ve společnosti Vietnamců jsem se vždycky cítila nesvá. Bylo mi odmala líp mezi Čechy a třeba nikdy jsem neměla ani vietnamského kluka.
Dával ti někdy někdo najevo tvou jinakost?
S nějakým velkým rasismem jsem se nikdy nesetkala. Samozřejmě občas probíhalo takové to „ťin ťan ťong“ a „Hej ty, Vietnamko!“ Ale nikdy mi to nepřišlo jako nadávka. To je jako bych řekla „Hej ty, Čechu!“. V pubertě jsem o sobě chvíli pochybovala, myslela jsem, že se klukům nelíbím. Ale pak jsem začala mít ráda sama sebe a myslet pozitivně a přitáhla k sobě lidi, které potřebuju k životu. A s tím přišly i vážnější vztahy.
Máš pocit, že poslední dobou sílí strach z cizinců? Vnímáš to na sobě?
Pocítila jsem to během svého posledního vztahu. Rodiče mého bývalého partnera měli problém s tím, že jsem Vietnamka. A byl to jediný důvod, proč se mnou měli problém. Do té doby jsem se s tím nesetkala. Možná se lidé bojí, že jim krademe práci, že jsme pracovitější. Nebo se stane, že nějaký Vietnamec udělá něco zlého a všechny nás pak hodí do jednoho pytle. Je pravda, že nás tady je hodně, na druhou stranu se směju tomu, že nevím, co byste bez těch našich večerek tady dělali.
Co tě na Česku a Češích nejvíc baví a co se ti na nich naopak nelíbí?
Líbí se mi tady svoboda. Člověk si může dělat, co chce, a nemusí řešit, co si o něm kdo myslí.
Ale nelíbí se mi, že jsou Češi uzavření a pesimističtí. Když se někomu něco stane, člověk tu má zavřené oči a myslí jen na sebe. Ve Vietnamu jsou lidé přátelštější, rozdají se pro vás, i když jsou chudí, ptají se, jak se máte. A rodina tam drží pohromadě, často se navštěvuje. Tady si každý kouká do svého mobilu. Ale baví mě tady moc příroda, kultura a architektura. A je tady bezpečno. Jenom je tu dlouhá zima. Ale těch devět měsíců je tady krásně. A taky se mi líbí jazyk. Čeština je nádherná, rozmanitá. Vietnamština je o poznání strohá.
Mluvíš dobře vietnamsky?
Já jsem se vietnamštinu začala učit až někdy na střední škole. Jednoduché fráze zvládám, dokážu říct i vtip. Ale ten jazyk je moc těžký. Teď naposledy už mě ale ve Vietnamu chválili, že se konečně domluvím.
Kdy jsi byla naposledy ve Vietnamu?
Před třemi lety jsme tam jeli na velkou okružní cestu, jelo nás celkem osm a procestovali jsme celou zemi od severu na jih. Vietnam je úžasná země, ta příroda je krásná, je tam všechno. Jezdím tam moc ráda. Ale žít bych tam nechtěla, je to chudá země. Já jsem spokojená tady a už bych tu chtěla zůstat.
Je ještě něco dalšího, co se ti na Vietnamu nelíbí?
Vietnam mi připadá trochu chladný, lidi třeba neukazujou na veřejnosti lásku. Ve Vietnamu nevíte, kdo k sobě patří, během večírku jsou ženy zvlášť a muži jsou zvlášť – muži pijou a ženy se starají o jídlo. Ani naši se přede mnou nikdy nedrželi za ruce, neviděla jsem, že by si dali pusu. Tady se mi líbí, že spolu jdeme jako partneři a každý vidí, že k sobě patříme. Zároveň ve Vietnamu jsou silné tradice, kterých se musí člověk držet. Třeba žena, která není vdaná, musí bydlet u rodičů, nemůže nikam odjet. Já měla přítele, ale nemohla jsem s ním bydlet, dokud jsme nebyli svoji.
Když jsme u těch tradic, jak probíhají vietnamské Vánoce?
My slavíme jen nový lunární rok, Vánoce jako takové se neslaví. Důležité je sejít se s rodinou a dát si společně jídlo. Ani dárky se moc neřeší, i tady v Evropě většinou jen pro malé děti. Poslední dárek jsem dostala asi v osmnácti. I na narozeniny se sejdeme většinou spíš jako rodina, neznáme nějaké oslavy s kamarády.
Jaké jídlo se podává během novoroční hostiny?
Nesmí chybět vařená slepice, bambusová polívka, jarní závitky, dušená zelenina s kousky masa, sladký rýžový nákyp, zeleninový salát a Bánh chưng – lepkavá rýže s masem uvnitř. A důležité je, že se všechno musí dělat z nových ingrediencí a nesmí se ochutnávat. Pamatuju si, že jsem jako malá několikrát dostala vynadáno, když jsem něco uzobávala a chtěla jíst předem. A všechno jídlo se dává předem na oltář.
Probíhá přitom nějaký rituál?
Ano. Na oltář se vedle jídla, dává i ovoce – zase vše čerstvé, nové, může tam být i flaška alkoholu, pivo, cigarety nebo falešné papírové peníze. Některé rodiny na něj dávají třeba i papírové oblečení nebo papírová auta. Pak se u toho říká modlitba, děkuje se za vše a prosí se o ochranu. Zapálí se tyčinka a čeká se, dokud vše nedohoří. Až pak člověk poprosí a může sundat jídlo z oltáře. Ty papírové peníze a oblečení se pak druhý den pálí – symbolicky se tak posílají předkům.
A stromeček máte?
My stromeček máme, ale převzali jsme ten zvyk z Evropy. Dřív jsme měli místo něj mandarinkovník. Taky se dává kytka – větvička žlutého keře ,,Mai“ do vázy jako symbol jara. A místo dárků se dávají jako symbol úspěchu a štěstí peníze v malých červených obálkách. Je to spíš symbolická částka a většinou obálky dostávají jen malé děti nebo starší lidé. Pro nás je důležité hlavně to společné jídlo, ta hostina. Večeře bývá dlouhá, i několik hodin, protože se u toho hodně povídá a probírá se všechno možné. My poslední roky jezdíme za rodinou do Německa, sejde se nás u stolu kolem dvaceti lidí. Jíme a po jídle se pije a zpívá karaoke. Češi mají koledy, my karaoke.
Máte ještě nějaké jiné zvyky spojené s Novým rokem?
Nesmíme nic krájet, řezat nebo třeba zametat dům, aby neutekly peníze. Taky bychom se měli snažit co nejméně pracovat, abychom se nemuseli přes rok zatěžovat – něco na český způsob „Jak na Nový rok, tak po celý rok“. Jídlo se proto připravuje už o den dříve, ale pozor, my nemáme 31 dní v kalendáři, takže je to 30. prosinec. Prvního ledna nového lunárního roku se pak chodí na návštěvy a nesmí být zavřené dveře, aby mohla přijít další návštěva. A doma vždycky musí minimálně jeden zůstat, kdyby zase přišel někdo jiný na návštěvu.
Co by sis přála do nového roku pro vzájemné vztahy mezi Čechy a Vietnamci?
Češi by se mohli víc otevřít. Ale i Vietnamci, je to oboustranné. Důležitá je vzájemná komunikace a postoj lidí. Měli by se víc smát. Já si vždycky říkám, že když se budu mračit, tak to k ničemu nepovede.
Majka Mai (30)
Do Česka se z Vietnamu přistěhovala v šesti letech, po dokončení střední školy studovala ekonomii. Už šest let pracuje jako kosmetická poradkyně. Ráda maluje, hodně jí, cestuje a chodí do přírody s přáteli.
Rozhovor připravily: Beáta Máthéová, Eva Vychodilová
