„Inspirace bohužel nemá trvalé bydliště, na které se dá zaklepat se slovy: Jdeš ven?“, říká Tim Postovit v našem rozhovoru o psaní na poli slam poetry i poezie. Jakou funkci může mít umělecké slovo ve veřejném prostoru? Co mu pomohlo v začátcích jeho života v ČR?
Co pro tebe znamená slam poetry? Jaký máš k této umělecké platformě vztah?
Zprvu jsem ve slamu viděl možnost realizovat se coby člověk, který píše poezii také jinak, než pouze publikacemi. Je to populární žánr, který přitahuje pozornost diváků z nejrůznějších prostředí, třeba také těch, kteří poezii běžně nečtou. To pokládám za důležité, navazovat prostřednictvím svých textů kontakt i tam, kde se bůhvíproč nedaří současné poezii. Na slamu je většinou veselo, občas smutno, ale nikdy ne mrtvo. To mi přijde fajn!
Je tvým cílem na slamové scéně nastavovat zrcadlo společnosti? Dalo by se říct, že jsou tvoje slamy angažované?
To bych musel být buď svatý, anebo kadeřník, abych někomu nastavoval zrcadlo a cítil se u toho patřičně. Takovou ambici nemám. Část mých slamů ale určitě angažovaná je. Je to dané tím, že na jejich začátku byla emoce, ať už to byl vztek či pocit sounáležitosti, o kterou jsem se chtěl podělit. K tomu mi jako běžnému občanovi slouží buď politika, anebo veřejná diskuze. Volím druhou možnost.
Ovlivňuje ve větším míře slam poetry názory a postoje diváků? Jsou slamy na české scéně slyšet ve veřejném prostoru?
Míru ovlivnění diváctva nedokážu odhadnout. Zamýšlet se nad tím není součástí mého nastavení. Osobně bych ani nechodil na kulturní akce, o kterých bych předem věděl, že na nich budu jako divák čelit agitátorům. Pořád běží o umění. Coby performeři můžeme doufat nanejvýš v diskuzi. Ta nepochybně probíhá, a to hlavně v nezachytitelné rovině. Když se dalo jezdit po klubech po celé zemi, nezřídka za mnou přicházeli lidi, kteří říkali: „Tos napsal dobře, hnulo to se mnou, nechceš napsat o tomhle? Tohle žiju já.“ Živelně provedený slam dokáže člověk nadchnout, ohromit, možná dokonce otevřít v jistých věcech oči, ale nikdy se mi nestalo, že by mi po vystoupení přišel neonacista potřást rukou.
Ano, slammeři a slammerky jsou často zváni na nejrůznější, a stane se, že i politické akce, aby skrze své umění slova tlumočili názory, na kterých se většina zúčastněných shodne. Ti odvážnější umělci jdou v tu chvíli ještě dále a využívají možnosti, aby ozvláštnili nejen konvenční pravdu, ale také tu, která nemusí posluchače potěšit. Pravdu, kterou si mnohdy politik dovolit nemůže, protože se někomu zodpovídá. Básník nikoliv. Myslím si, že o českém slamu v tomto směru ještě uslyšíme…
Tvým mateřským jazykem je ruština a pocházíš z Ukrajiny. Také jsi v dětství žil v Izraeli. Tvoří se ti v češtině lépe? V čem vidíš při psaní zásadní rozdíl oproti ruskému jazyku? A jak ses v začátcích tvého života v ČR s češtinou vyrovnával, co bylo pro tebe největší výzvou?
Na začátku bylo nejtěžší dorozumět se s okolím. Pamatuji si, že jsem žíznil po porozumění mých prvních českých spolužáků. Zároveň jsem si přál přijít na kloub jejich zájmům a problémům, protože se dost často lišily od těch mých. Oproti gramatice lidských vztahů, je ta jazyková hračka. Bohužel se o tom mluví jen málo. Živím se jako lektor češtiny v jazykové škole a dennodenně vidím, nakolik kritické je pro nové přistěhovalce období krátce po imigraci, kdy se snaží být se všemi za dobře, adorují vše české, pilně se učí a pak jim číšník při romantické večeři v restauraci hodí talíř na stůl, protože od něj slyší ruštinu… Mně osobně pomohlo mluvit s Čechy o bolesti. Čili sdílet s nimi tu mou, naslouchat té jejich. V dětství to samozřejmě moc nejde. Člověk se k těmto zjištěním musí prokousat, stojí to za to.
Co se týče psaní, jazyk poezie je univerzální. Její nástroje jsou v každém jazyce podobné. Psát v češtině verše pevné formy je ovšem mnohem složitější než v ruštině. Proto teď častěji píšu volným veršem.
Postupuješ při psaní poezie jiným způsobem než v případě psaní slamových textů?
Obecně se to snažím příliš nerozlišovat, ale když chcete na slamu vyhrávat, je s tímto přístupem těžké pořízení. Recipientem poezie je čtenář, u slamu je to posluchač. V tom je vše.
Kde hledáš při psaní poezie inspiraci?
Inspirace bohužel nemá trvalé bydliště, na které se dá zaklepat se slovy: „Jdeš ven?“ Často se inspiruji pohybem, hodně chodím a díky častému střídání podnětů mě napadají věci, jindy zase sedím doma a koukám do zdi. Každopádně je to hodně o samotě. Mými hlavními hrdiny jsou nejčastěji lidé.
Kdybys měl poezii jako takovou popsat pro tebe jedním klíčovým slovem, které by to bylo?
Jazyk.
Tim Postovit se narodil na Ukrajině a žil v Izraeli, odkud se ve svých šesti letech přestěhoval s rodiči do České republiky. V nynější době (2021) studuje ruskou filologii na Filozofické fakultě UK a věnuje se převážně poezii. Pořádá literární akce a svou tvorbu publikoval v časopisech Tvar nebo Maskil. Verše z jeho debutní sbírky Magistrála byly zařazeny do ročenky Nejlepší české básně. Ve slam poetry je zase mistrem v duoslamu za rok 2019.
Rozhovor připravili: Robert Netuka, Beáta Máthéová
Projekt Představení migrace a integrace cizinců a uprchlíků mladým a seniorům, reg. č.: AMIF/29/04 je financován Evropskou unií v rámci národního programu Azylového, migračního a integračního fondu a rozpočtem Ministerstva vnitra České republiky.
