„Oproti jiným menšinám vnímám, že lidé i média v ČR mají na vietnamskou komunitu hezký pohled, ale ještě pořád jsou tu z obou stran předsudky,“ říká Tung Nguyen, spoluzakladatel organizace Viet Up a Asociace mladých vietnamských podnikatelů. „Nejvíce pomáhají přímé konfrontace, přímá setkání,“ podotýká.
Čím to podle tebe je, že Češi jsou zrovna k vietnamské komunitě vstřícnější než k ostatním menšinám?
Roli hraje určitě zvyk, naši rodiče tu byli už v 80. letech, jejich děti tu už vyrůstaly ve školkách. A Vietnamci jsou jedni z těch, co se přizpůsobili. I když se tu řeší ta migrace, za poslední čtyři až pět let se pohled na vietnamskou komunitu zlepšil, dospěla druhá generace Vietnamců, kteří mluví perfektně česky a jsou plně integrováni. A obecně, když si představíme obyčejnou vietnamskou rodinu, která tady žije a pracuje nebo podniká, není zkrátka konfliktní.
Sehrálo svou roli podle tebe i to, že jsou Češi rádi za vietnamské večerky?
Určitě. A navíc, když je v tom obchodě i o svátku nejen otevřeno, ale vidí tam celou tu rodinku, že tam je manžel, manželka a je to takové přátelské, sousedi je mají rádi. A kolikrát se děje, že třeba o Vánocích jim tam nějaká babička odvedle přinese cukroví. Ostatně spousta Vietnamců tu vlastně začala slavit Vánoce.
Proč tedy pořád existuje jistá propast mezi Čechy a Vietnamci?
U našich rodičů šlo hlavně o jazykovou bariéru. Přijeli sem bez znalosti jazyka, nevyznali se tady a nikdo je nepřipravil na integraci. Šlo jim hlavně o lepší práci, plat, neměli jinou výzvu než uživit své děti, zabezpečit je a dopřát jim, aby mohli studovat. Ta první generace si moc nedokázala užívat život, neměli možnost cestovat, jenom vydělávali peníze pro rodinu zde a ve Vietnamu.
To ale muselo být těžké i pro vás děti, ne?
Ano. Důležité většinou bylo jen, co bylo ve škole, jaké byly známky. A tím ta komunikace skoro končila. Můj kamarád Minh nedávno zorganizoval setkání druhé generace s rodiči. A bylo velmi zajímavé ten dialog pozorovat. My už vidíme i jiné věci. Že by si měli někdy taky odpočinout, nepracovat sedm dní v týdnu a nejezdit jen na Sapu pro zboží, ale i poznávat Českou republiku. Měli by poznat zemi, ve které žijou.
Jak toho podle tebe docílit?
Je potřeba podchytit ty mladé, nové. Měli by dostávat informace už ve Vietnamu, než sem přijedou, že tady mohou mít stejné možnosti jako Češi. Je dobré tam jezdit a informovat je předem.
O čem konkrétně?
Je důležité říct všem: Budete žít tady, je to jiná země než Vietnam a je potřeba ji poznat. Ti, co přijíždějí, se už totiž mohou opřít o ty soběstačné Vietnamce, co už tady jsou. Takže většinou přijdou na Sapu, kde mají všechny služby od A do Z – pojišťovnu, telefon, doktory… Je to na jednou stranu hezké, ale trochu to blokuje tu komunikaci a integraci. Stejně tak by se měla zvýšit informovanost, jaké tu jsou zákony, co se tu smí a nesmí.
Naťukáváš asi problém kriminality, který je jedním ze stereotypů, které Češi o Vietnamcích mají, že?
Ano, spousta lidí si myslí, že Vietnamci jsou jen kriminálníci, loni dokonce od jednoho politika zaznělo, že jde o organizovaný zločin a spousta lidí včetně studentů pak měla problém s vízem. V blízkém okolí se ty mýty naštěstí daří bořit. Je ale pravda, že po světové krizi byla ta kriminalita hodně veliká.
Čím to bylo?
Tenkrát si čeští policisté přizvali i kriminalisty z Vietnamu a ukázalo se, že 90% Vietnamců, které v té době chytila policie, byli v rozmezí 18 až 28 let a byli to samí mladí, z nichž většina neměla ani střední školu. Šli sem do fabrik, přišli o práci a chytli se špatných lidí. Proto je důležitá ta osvěta, informovanost a příprava, aby se zmenšilo riziko.
Co tě vedlo k tomu, že ses rozhodl tu osvětu dělat a pomáhat vietnamské komunitě?
Já komunitu dlouho jen pozoroval, s prvními vietnamskými vrstevníky jsem se setkal až v 5. třídě. Hlavní impuls ale přišel po mé první návštěvě Vietnamu, kam jsem odletěl na půl roku v 17 letech. Poznal jsem rodinu, vietnamskou kulturu, a když jsem se vrátil, chtěl jsem do té komunity víc vstoupit.
Jaké konkrétní kroky jsi pro to udělal?
Dělal jsem pro personální agenturu tlumočníka a po pracovní době jsem Vietnamcům, kteří sem přijeli, pomáhal v osobním životě – hledat ubytování, založit bankovní účet… Dělal jsem to nezištně, neměl jsem to v popisu práce, ale pomáhal jsem jim, protože jsem si říkal, že takhle se asi cítili mí rodiče.
Zažil jsi během této práce nějakou diskriminaci vůči Vietnamcům?
Ano, zjistil jsem, že jsou bráni jako levná pracovní síla a moc se mi to nelíbilo. Ale nejdrsnější zážitek byl, když někdy v době světové krize kolem roku 2008 – 2009 vyhodili tisíce Vietnamců a mezi nimi asi sedmdesát těch, kterým jsem tlumočil, ze dne na den na ulici. Tehdy jsem pochopil: Aha, tady je něco špatně v tom systému, co se týče vzdělání, rekvalifikací. A říkal jsem si, že když neumí jazyk, jsou bezbranní…
Jak spolu tehdy vycházeli Vietnamci mezi sebou navzájem?
Když jsem pak později přijel do Prahy, jsem viděl, že tady ta komunita už byla silnější, sdružovali se mezi sebou, pomáhali si navzájem a ti ekonomicky soběstační pomáhali těm chudším. Někteří toho však samozřejmě i zneužívali a to se mi taky nelíbilo.
Tenkrát se u tebe zrodila myšlenka k založení nějaké organizace?
To bylo až o něco později. Díky tomu, že patřím už k té druhé banánové generaci – navenek žlutý, ale uvnitř bílý – a že umím perfektně česky, jsem ale měl pocit, že se mohu vyjádřit nejen za sebe, ale i za komunitu, kterou jsem pozoroval. Ale nechtěl jsem mluvit jen sám, a tak jsem hledal lidi jako já, vrstevníky, kteří taky umí perfektně česky. A objevil jsem Svaz vietnamských studentů mládeže, jehož jsem se pak stal členem.
A povedlo se, parťáky jsi nakonec našel.
Ano, postupem času vznikly díky tomu dvě organizace – VietUp, která se zabývá životem a sociálním zázemím a druhou generací Vietnamců, a Asociace mladých vietnamských podnikatelů, prostřednictvím které jsme chtěli naučit spíše tu starší generaci finanční gramotnosti. Nejdříve to byl jen takový blog, projekt na Facebooku v roce 2012, semtam jsme pořádali přednášky, ale brzy jsme pochopili, že jen finanční gramotnost nestačí. Ukazujeme třeba rodičům, že nemusí děti nutit být jen podnikatelem a jít ekonomickým směrem, že jsou i jiná odvětví.
Jaká je odezva komunity na Asociaci?
Vnímám moc hezký postoj z vietnamské strany. A na Viet Up je zase dobrá odezva z české strany. Jsme rádi, že nás už oslovují ke spolupráci i státní organizace nebo pražské městské části. Tým Viet Upu do těch akcí dává hodně srdce.
Pověz nám o nějakých vašich zajímavých aktivitách.
Děláme třeba festival Bananafest, tam jsme na prvním ročníku měli moc hezkou akci Zažij si den v kůži Vietnamce. Vznikl také projekt Naučme se navzájem – když něco umím, předám to dál, a je jedno, jestli jsem Vietnamec nebo Čech.
Jaké vidíš spojnice mezi Čechy a Vietnamci?
Vietnam s Českem už strašně dlouho spolupracuje. Pak třeba my máme jako vy své rody, Přemyslovci jsou takoví naši Nguyen. Podobně jsme na tom s rodinnými vazbami, Vietnamci se musí pravidelně setkávat s rodinou. A hodně spojuje jídlo. Češi mají rádi to vietnamské, Vietnamci si zase rádi dají řízek. A každý má rád zábavu a poznání.
Co by podle tebe pomohlo k lepšímu porozumění mezi oběma národnostmi?
Ta komunikace. Poznat se. Už se to děje, jsou přednášky ve školách, kam jezdí známé osobnosti vietnamského původu. Líbil se mi taky projekt Živá knihovna. Nejvíc by mohly pomoci přímé konfrontace, debaty, a nejen ve školách, ale i třeba v domově důchodců.
Jaká témata zaznívají během těch setkání?
Třeba že naši rodiče nekomunikovali kvůli jazyku, ale myslí si to samé. Říkat jim, že když sem přijde migrant, nemá vilu ve Střešovicích a milion k podnikání. Nebo že Čechům nechceme brát důchod a že nikdo z vietnamských podnikatelů se nesnaží krátit daně. Ani my to nechceme. Taky lidem říkáme, že někdo odjede z domova, obětuje své rodiče, přátele a jde žít do jiné země, obětuje už velký kus. A chce se integrovat. A že stejnou myšlenku musí mít i Češi žijící v zahraničí.
Máš nějaké přání, nebo vzkaz na závěr?
Můj kamarád Minh nedávno uspořádal setkání českých organizací, které se zabývají Vietnamci. Myslím, že v ČR je hodně dalších organizací, které by měly co říct, ale každá řeší něco jiného. Líbilo by se mi, kdyby byl kulatý stůl a každá z těch organizací dala svůj dílek do skládanky, zkrátka sednout si a říct si společně, co dává hlavu a patu, by bylo ideální. Nejdůležitější je být otevřený tomu druhému.
Tung Nguyen (29)
Narodil už v Čechách, těsně před sametovou revolucí. Patří tedy k tzv. druhé generaci Vietnamců u nás. Už několik let pomáhá místní vietnamské komunitě, s kamarády založil organizaci Viet Up, která se zasazuje o lepší soužití a vzájemné pochopení mezi českou společnosti a vietnamskou diasporou v ČR, a zároveň je spoluzakladatelem a předsedou Asociace mladých vietnamských podnikatelů.
Rozhovor připravily: Beáta Máthéová, Eva Vychodilová
