„Chci zachránit tohle dědictví pro mě, mé děti a ostatní Chilany,“ říká Mario Guzmán chvíli poté, co na své charango, v Latinské Americe běžně používaný malý strunný hudební nástroj, dohrál tradiční chilskou píseň. I přes to, že Guzmán opustil svou domovskou zemi, aby se přestěhoval do země původu své přítelkyně – České republiky, udržuje svou kulturu při životě prostřednictvím hraní hudby.
Ahoj, Mario, můžeš začít tím, že mi o sobě něco málo povíš.
Jmenuji se Mario Guzmán. Je mi 32 let a jsem Chilan. Byl jsem vychován v malém pouštním městě na severu Chile. Následně jsem se přestěhoval do hlavního města Santiaga, které se nachází v krásném údolí uprostřed země, a poté se přesunul do Prahy za mou přítelkyní.
Když ses v roce 2019 přesunul do České republiky, jaké byly největší výzvy, kterým jsi v souvislosti s integrací do české společnosti čelil?
První výzvou byl kulturní rozdíl. Byl jsem zvyklý na latinskoamerickou společnost, jež je velmi otevřená, od prvního pohledu přátelská a velmi inkluzivní vůči cizím lidem. Česká společnost je dle mého názoru více rezervovaná a introvertní. Tuto skutečnost bylo vzhledem k mému kulturnímu původu těžké přijmout.
Zároveň je poměrně složité naučit se český jazyk, který je naprosto odlišný od španělštiny nebo angličtiny, což jsou jazyky, jimiž mluvím a jež jsem se ve svém životě již učil. Jazyk mi celý přesun ztížil.
Jaké největší rozdíly mezi českou a chilskou mentalitou si postřehl?
Existuje jich mnoho! Jednu zásadní skutečnost představuje politika. V chilské společnosti přežívá trauma z diktatury, v jejímž čele stál pravicový generál. V České republice byla také diktatura, která však byla řízena levicovou stranou. Když tedy dojde na pojem svoboda a rebelii proti tyranii, v Chile je odpor namířen proti krajní pravici. Hnutí usilující o svobodu v ČR jsou ale namířena proti komunismu. To je velký rozdíl. Z kulturního pohledu se jedná o svět úplně naruby.
Rozdíly existují také ve zvycích, jako je např. dochvilnost, a způsobu komunikace s lidmi. V Latinské Americe se pozdravíš objetím a polibkem. Kdybych něco takového udělal zde, lidé by se pravděpodobně necítili příjemně. V Chile také všichni chodí všude pozdě, což v Česku představuje velký problém a důvod k ukončení přátelství, jelikož se jedná o znak despektu.
Můžeš jmenovat nějaké spojitosti mezi Chile a Českou republikou, které jsi objevil?
Když jsem měl přijet do České republiky, nic moc jsem o ní nevěděl, a tak jsem začal studovat různá zajímavá fakta – např. Alonso de Ercilla byl v 16. století prvním latinskoamerickým vyslancem u českého dvora, přičemž se jednalo o Chilana. Během té doby probíhal velký válečný konflikt mezi Španělským impériem a chilskými rebely, o němž přijel daný vyslanec mluvit s králem. Nyní se jako nový vyslanec cítím já!
S mým domovským městem Iquique je spojena velmi významná postava, kterou byl Tadeáš Haenke. Šlo o významného botanika, jenž zkoumal, klasifikoval a organizoval byliny, keře a různé druhy rostlin nacházejících v džunglích a pouštích Chile, Bolívie a Peru. V rámci naší historie se jedná o velmi důležitou osobu.
Od 20. století se v Chile v souvislosti se založením Baťových obuvnických závodů nachází velmi výrazná česká komunita. Mnoho Čechů odcházelo do Chile za prací, avšak v České republice moc Chilanů nežije. Mohu se mýlit, ale mám za to, že zde žije pouze pár stovek Chilanů, zatímco v Chile je více než tisíc Čechů.
Poslední velkou spojitost představuje fakt, že Chilané pijí pivo značky Pilsner Urquell, ale neví, odkud pochází. Po přicestování do ČR pro mne bylo velkým překvapením, když jsem zjistil, že Pilsner Urquell pochází z českého města Plzně.
Jaké věci, které v Chile nenajdeš, se ti na České republice líbí?
Dobré pivo.
Teď vážně. Mám rád romantickou architekturu, konkrétně hrady. Státy na amerických kontinentech byly zakládány až v pozdější fázi historie, kdy převládaly jiné druhy hradů. Ne ty jako z pohádky, které se nachází zde. Středověké hrady mě fascinují, v Chile je však z historických důvodů nenajdu.
Cítíš se v české společnosti vítaný?
V mnoha ohledech ano. Lidé nejsou zlí, jsou pouze jiní. Mí přátelé jsou skvělí, ale pokud s Čechy nemáš předchozí vazby nebo společného přítele, je za normálních okolností těžší se mezi nimi cítit vítaný. Já se cítím vítaný, ale poznat přátele je tu těžší než v Latinské Americe. To je však způsobeno taky tím, že my, Latinoameričané, jsme velmi přátelští.
Proč jsi v České republice začal hrát hudbu?
Jsem právník, který se specializuje na daně. Když jsem se však dostal do České republiky, pochopil jsem, že zde žije velmi málo Chilanů. Chci, aby mé děti porozuměly chilské kultuře, a proto jsem se rozhodl, že nejlepší způsob, jakým mohu kulturu a kulturní dědictví zachovat, je zpěv. Nejsem dobrý tanečník a nejsem dobrý malíř, ale jsem dobrý v hudbě – v konečném důsledku je kultura to, co ti dává určitou míru identity.
I když mám českou kulturu rád a učím se ji, jak jen můžu, jsem Chilan a vždy jím budu. Chci zachránit (chilské, pozn. autora) kulturní dědictví pro mě, mé děti a ostatní Chilany, kteří neumějí hrát hudbu, ale potřebují ji. Z toho důvodu jsem se latinskoamerickou hudbu naučil hrát. Nehraji tedy pouze karibskou hudbu, která je velmi rozšířená.
Jaké jsou rozdíly mezi hudební scénu v České republice a Chile?
V Latinské Americe je tanec lidskou přirozeností. Pokud probíhá nějaká akce, není pochyb o tom, že lidé budou tancovat. Pohyb je součástí života a lidé se hýbou neustále.
V České republice jsou lidé dobrými posluchači, ale nutně netancují, což však neznamená, že by tanec neměli rádi. Mezi tím je velký rozdíl. Zpočátku jsem si myslel, že to, co hraji, se Čechům možná nelíbí. Poté mi ale došlo, že pouze pečlivě poslouchají a hudbu prociťují. Mají k ní odlišný přístup.
Proč si ze svého pohledu člověka, který do této země imigroval, myslíš, že je důležité podporovat uprchlíky?
Myslím, že v případě imigrace a uprchlictví se jedná o velmi smutnou politickou podívanou.
V souvislosti s krizí ve Venezuele a dalšími problémy v sousedních státech je nyní v Chile s ilegálními imigranty a uprchlíky vedeno řádné správní řízení, což znamená, že nikdo není poslán do detenčních center. Pokud tě hodlají vyhostit, během následujících 48 hodin tě za daným účelem zadrží. Tendence je však taková, že by tě neměli zadržovat dlouho. Chce-li totiž někdo omezit tvou svobodu pohybu, měl by to udělat prostřednictvím soudního řízení s tím, že soudce v rámci daného řízení pečlivě zkoumá, zda jsou naplněny všechny podmínky pro takové omezení. Důvodem pro takový postup je skutečnost, že policie a ministerstvo vnitra musí být pod dohledem soudní moci.
Pro mě osobně bylo velkým překvapením, když jsem zjistil, že Česká republika odmítá velké množství uprchlíků, což je vzhledem k tomu, kolik Čechů vyhledávalo útočiště v Chile a jiných částech Latinské Ameriky – zejména v Argentině, kde se nachází jedna z největších českých diaspor, smutné.
Lidé, kterým je omezena svoboda pohybu, jsou v podobné situaci jako ve vězení. Žijí v (detenčních, pozn. autora) centrech, z nichž se nemohou dostat pryč. Za to, že v nich žijí, musí zaplatit, stejně jako za stravu, kterou tam jedí. Myslím, že tato situace je velmi šokující a musí se změnit, jelikož je pro výše zmíněné lidi nesnesitelná.
Rozhovor připravili: Beáta Máthé, Robert Netuka
Projekt Představení migrace a integrace cizinců a uprchlíků mladým a seniorům, reg. č.: AMIF/29/04 je financován Evropskou unií v rámci národního programu Azylového, migračního a integračního fondu a rozpočtem Ministerstva vnitra České republiky.
