Lidská práva a hodnoty bývají v české debatě velmi často zmiňována spíše s pejorativním nádechem, bohužel obvykle z krajně pravicového spektra pisatelů, a to nejčastěji v kontextu údajně stále se zvětšujících práv menšin, ať už etnických nebo sexuálních. Autor, v drtivé většině postarší bílý zakomplexovaný muž, má zpravidla potřebu sdělit nám, že on je naštěstí ještě „normální“, konzervativní ochránce tradičních českých hodnot, který zásadně odmítá politickou korektnost, což v praxi znamená, že bezostyšně lže, moc se nemyje a nechodí k holiči, chová se jako buran zejména na veřejnosti a k ženám, a nesnáší uprchlíky, protože s žádným nikdy nemluvil.
Lidská práva a společné hodnoty však znamenají úplně něco jiného. Jsou výrazem emancipace člověka a občana, často výsledkem revolucí v 17. až 19. století s počátkem ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789. Vyjadřují, že stát je tu pro občana a obyvatele a ti mají záruku, že je nikdo nezbaví života, nezákonně svobody, nebude je mučit, ponižovat, zachová jejich důstojnost, neokrade je jako komunisté mnohé z našich předků, to vše jsou základní lidská práva, chcete-li práva I. generace, garantovaná úplně všem. I cizincům a uprchlíkům. Tato lidská práva jsou právně nadřazena obyčejným českým zákonům, v případě rozporu mají přednost v aplikaci, to vše zaručuje česká ústava a Listina základních práv a svobod, naše zákony nejvyšší právní síly. Lidská práva, ale také hodnoty jsou zakotveny závazně pro všechny, ať už je to v českém ústavním pořádku, právu evropském či mezinárodním, které jsme přijali a jsme povinni dodržovat. Dokonce i dodržování hodnot uvedených v právu je směrodatné a závazné pro stát a jeho občany. Mezi takové hodnoty patří namátkou lidská důstojnost a svoboda, úcta k lidským právům a zásadám občanské společnosti – ano, to jsou také „neziskovky“, společné střežení a rozvíjení zděděného přírodního, kulturního, hmotného a duchovního bohatství. Je důležité mít svoje lidská práva a práva jiných lidí stále na paměti, naučit se za ně prát, nebát se je prosazovat, hájit u těch slabších a diskriminovaných, což v OPU každý den děláme, a proto tak obdivuji práci organizací jako je Romea nebo Člověk v tísni.
Ne náhodou se říká, že vyspělost společnosti se poměřuje dodržováním a respektováním lidských práv nebo také ochranou lidských práv těch nejslabších ve společnosti. Z tohoto pohledu máme hodně co zlepšovat, skoro milión lidí v exekucích, stále se zvyšující počet vyloučených lokalit a naprosto neracionální strach z uprchlíků ukazují, že jsme to za těch 30 let od revoluce zase tak daleko nedotáhli.
Martin Rozumek, OPU
