„Když vedle sebe na stůl dáme informační válku, politickou reprezentaci, podíl fake marketingu v politice a informační negramotnost lidí, budeme na sebe čumět a bude nám z toho smutno. Vypadá to neřešitelně. Dílčí věci ale jdou,“ říká hudebník David Stypka, se kterým jsme si povídali nejen o těchto problémech a jejich možných řešeních, ale také o nutnosti angažovat se. A nechybělo samozřejmě ani téma strachu.
Dlouho ses živil jako novinář. Co tě přimělo v téhle profesi skončit?
Já jsem z novin odešel před mnoha lety, když jsem si uvědomil, že to moje psaní je vlastně do zdi a že ze své pozice nejsem schopen dostatečně ovlivnit věci, které mě štvou a o kterých píšu. Takže jsem přešel na druhou stranu a začal dělat novinovou grafiku a sazbu. Ale to, proč jsem ty noviny dělal, ve mně zůstalo pořád.
A sice?
Chci poukazovat na zlo, chci upozorňovat na to, že je něco špatně, a chci vlastně i rýpat do společnosti, aby si musela čas od času uvědomit některé základní hodnoty. Vlastně chci i trošku provokovat.
Považuješ média za silný a vlivný nástroj?
To je dost komplexní záležitost. Klasickým médiím myslím trošku dochází dech, protože všichni jsou na sítích. Tam se odehrává maximum komunikace. Na druhou stranu si uvědomuju, jak moc potřebujeme lidi, kteří se vyznají v tom, co dělají, a mají všeobecný přehled, což novináři kdysi mívali. Věděli, co se děje v jejich oboru, a byli schopni o tom poučeně referovat ostatním. Teď je jen pár titulů v zemi, kde to tak zůstalo, a to je Respekt a Reportér a skoro končíme. Na sítích to taky bývá, ale už musíš cíleně hledat. Navíc každý je generál, každý ví všechno a navíc může lhát. Naprosto bezostyšně, beztrestně. A je řádově složitější se v tom vyznat. Takže úloha starých médií je naprosto nezbytná, ale jsou v tom bohužel trošku bezzubá.
Co by se s tím dalo dělat? Jak to změnit?
To není nic, co by se měnit dalo. To je trend, vývoj, změna, kterou procházíme. My jsme bohužel ti, kteří to chytli nepřipraveni jako facku do ksichtu. Najednou tu společnost má něco, s čím vůbec neumí pracovat. Takže vítám každou aktivitu, která se zabývá nějakou edukací, vzděláváním v oblasti informací. Když jsem to slyšel poprvé, přišlo mi to na hlavu, úplný plantalismus dostávat informace o tom, jak dostávat informace. Ale pak mi došlo v plné palbě, jak moc důležité to je.
Máš doma tři děti, jak tu záplavu informací a dezinformací vnímáš coby otec?
Je to o to větší psycho. Nejstarší syn už umí číst a sám si vyhledává informace na internetu. Jenže ten klučina tam vlítne a všechno považuje za informaci se stejnou nebo i větší vahou než to, co říkáme doma. Není vůbec schopen rozlišit, co je úplný nesmysl, který nemá hlavu patu, od relevantní informace nebo faktu. A když si představím, že tohle mystérium spolu s ním zažívá sedmdesát procent českých důchodců a možná půlka celé společnosti, říkám si, že to je docela v prdeli. To nevyřešíme v rámci jedné generace. Ani nevíme, co s tímhle fenoménem vlastně dělat.
Co nejvíc posilovat vzdělávání v oblasti informací by mohla být ta cesta.
Určitě, ale musíme nejdříve vymyslet, jak to dělat efektivně. Existují sice dílčí snahy kontrolovat fakenews nebo edukovat lidi v domovech důchodců, kdy studenti jezdí učit lidi na periférie, jak pracovat s internetem zodpovědně. Ale to je, jako bychom šli s kladívkem zbořit přehradu. Nebude to dost efektivní a funkční. Ta čísla to může lehce zpříjemnit, ale nebude to nic, co by bylo vidět. A je to nadlouho. Navíc nevíme, jak se promění ta druhá strana, ten informační tok. Jaké informace budou chodit a nakolik je budeme moct ovlivňovat a řídit.
Mluvíš o mocenských vlivech, propagandě z východu?
Jasně. Tady se sice velké, ale přece jenom ne moc silné Rusko rozhodlo, že udělá bordel, a v celé Evropě dělá pomocí pár milionů rublů strašnou paseku. V režimech, ve vládách, ve volbách. A jsou v tom strašně efektivní a úspěšní jenom proto, že si řekli, že to zkusí. A to mě docela děsí. Že tu společnost lze ohnout takhle snadno. Že vytvoříš algoritmus a s pár trolly pozorovatelně změníš volební výsledky docela velké země.
Je děsivé, že to je tak jednoduché. Proč myslíš, že se jim to tak dobře daří?
Z toho, co vím, začali plánovat a učit se vést informační válku už se začátkem internetu. Mají na to brožury, vzdělávají se tam agenti. Jsou o deset let dál, mají všechny nové technologie. Jsou na rozdíl od nás, kteří to začali řešit až teď, připravenější. Navíc vytvořit nějakou náladu není tak těžké, pokud se zacílí správná skupina lidí. Aktivizuješ magory ve společnosti, dáš jim prostor, aby byli vidět, a vlastně je – a teď přichází klíčový moment – legitimizuješ. Vytvoříš jim podmínky, ve kterých nejsou opovrženíhodní. Můžou. A najednou se dostáváme o level výš, někam, kde tolerujeme věci, které byly před chvílí nemyslitelné. Můžeš na internetu napsat Pošlete děcka do plynu a nic se nestane.
Myslíš, že máme šanci se tomu ubránit?
Říkám si, jestli se už probereme a začneme se vracet zpátky ke zodpovědné slušné společnosti. Ale mám pocit, že jsme na opačné cestě. Trošku od hlavy nám to tady smrdí.
Narážíš na naše politické špičky?
Pokud do čela státu postavíme sprosté burany, a minimálně o Babišovi to můžu říct, protože jsem ho takto osobně poznal, a ve třídách visí chlap, který lže a neomlouvá se, není dobrá konstelace, aby se to začalo měnit k lepšímu. Taky se může stát, že to bude ještě horší. Dosud bylo nepředstavitelné, že by kandidovali na prezidenta Soukup nebo Okamura, teď se to stává reálným. Na druhou stranu čím víc zla, tím větší snaha to zlo řešit. Tak možná nás to ponoukne.
Na Slovensku ta změna nastala a společnost se zmobilizovala, až když zemřeli dva nevinní mladí lidé, kteří byli zavražděni, protože informovali o mafiánských praktikách.
Já jsem tu událost obrečel. Ale dalo mi to zároveň naději, když jsem viděl, jak jdou Slováci do ulic a řeší to. Třeba u nás může být práh bolesti níž. Já bych si to moc přál, jinak si nedovedu představit, že tady vychovám děti do plnoletosti. Nemám teď nápad, kam bych se s nimi přestěhoval, ale pokud by to šlo tímhle směrem a tímhle tempem, i u mě nastane chvíle, kdy mě přestane bavit si to pořád omlouvat nebo čekat na nějakou změnu paradigmatu. Nechci se stydět za lidi, se kterými žiju v jedné zemi.
Doufejme, že u nás to tak daleko nedojde a bude nábojem k té změně něco jiného než umírající lidé.
Je to i o osobní potřebě se v tom angažovat. Já mám výhodu, že dávám občas rozhovory a je mi dopřáno více sluchu než třeba člověku, který pracuje v zámečnictví. Říkám si, že jediné, co můžu udělat, je občas upozornit na to, že tady podle mě není všechno úplně v pořádku. Jsou to věci zdokumentované, máme třeba žalobu Senátu na šedesát různě závažných prohřešků prezidenta republiky. A já chci říkat: to se fakt děje, to není chiméra a výmysl pražské kavárny – osmi lidí, kteří sedí někde na Smíchově. Není. To jsou fakta.
Pomohlo by, kdyby docházelo častěji k vyjádřením osobností a více by se na společnost tlačilo přes kulturu?
Když to udělal Tomáš Klus, dostal strašnou čočku. Že má zpívat a nemluvit. Což je olej do mého ohně. Proč by nemohl mluvit? Mluvit může úplně každý, naštěstí. A my, co píšeme svoje písničky a děláme nějaká umění, jsme citlivější, když nám v tom někdo jakkoliv brání. Je to takový ukazatel společnosti, že je na bodě, který není úplně oukej. Když se dělají veřejná prohlášení umělců o politice, má problém společnost, ne ti umělci. A bude se to dít víc a víc, čím víc nás to bude štvát.
Máš pocit, že to veřejnost pobere a dokáže citlivě vnímat, proč se lidé ozývají?
Mám pocit, že třeba ta Tomášova iniciativa oslovila jenom lidi, kteří si mysleli to samé, co on. A naštvala ty, kteří si to nemysleli. A pak byl tábor mezi, pro který to bylo legrační a říkali si, že s těmi větrnými mlýny ten Klus bojuje kopími, která jsou úplně tupá. Ale přesto je dobře, že to řekl. Ta protiváha tomu buranství se musí skládat z mnoha výstupů.
Co bys lidem rád vzkázal ty?
Já nejsem v pozici Tomáše Kluse, ale chtěl bych říct, že my tu nebojujeme až tak s ruskými troly nebo s čínsko-českou partičkou. Bojujeme s nechutí lidí o tom přemýšlet a angažovat se. Půlka společnosti chce být v tom svém klídku a dívat se večer na Ein Kessel Buntes – vidět pár estrádních umělců a v programu si přečíst, že plníme plán. A když se tohle spojí s něčí chutí lidmi manipulovat, povede se to strašně jednoduše. Stačí lidi jen trochu vystrašit.
Strach je dnes ve společnosti velké téma a politici ho začali hlavně během uprchlické krize hodně využívat.
Ten princip je jednoduchý. Já tě vystraším, čímž tě můžu manipulovat, a pak tebou manipuluju tak, jak potřebuju. Lidi pak jako obrovská masa jdou a zvolí si toho, kdo je před tím neexistujícím nebezpečím ochrání. Je to to samé, jako když já u nás v obci položím na cestu pás s hřebíky a otevřu si vedle toho opravnu duší. Vytvořím domnělý problém a pak tě z něho budu tahat ven. A ještě na tom vydělám, protože od tebe budu inkasovat peníze.
Ty jsi o strachu před dvěma lety vydal desku. Proč právě Neboj?
Na to mám dvě odpovědi. Ta deska je z poloviny o mém strachu a z poloviny o strachu ve společnosti jako fenoménu. Přiměl mě k tomu právě ten zmar nad stavem společnosti, která byla najednou strašně vystrašená z čehokoliv.
A zbytečně.
Přišlo mi úplně absurdní, co se děje. Že si společnost dává obojek kolem krku a vodítko strká do ruky komukoliv, kdo by ji provedl černým lesem. Ve chvíli, kdy všude v tom lese jsou vypínače a můžeš si rozsvítit. Bylo pro mě nepochopitelné, že se takhle vmanipulovává do role oběti, než se cokoliv stalo. Oběti, která musí být chráněna, navíc naprosto nezodpovědnými hlídači.
Byl to strach z neznámého, nebo z nedostatku informací?
Strachu se lze zbavit, jen když budeme vědět, že se nemáme čeho bát a budeme připraveni na to, co může reálně nastat. To asi znamená být vzdělaní a informovaní. Najít si ty informace a zjistit si, jestli jsou relevantní. Ale to už se zase vracíme na začátek našeho rozhovoru. Dá se s tím něco dělat, ale to, jak tam dojít, bude ošemetnější úkol, než jak to vypadá.
Jak by sis představoval, aby to vypadalo, až tam dojdeme?
Až tohle nebude téma. Až budeme vůči fake news imunní a ve většině řekneme: co to blábolíte, my tu máme šest uprchlíků, dejte nám s tím pokoj. A budeme reagovat věcně, argumentovat a rozhodovat se na základě konkrétních podmínek a našeho lidství. Tohle bych chtěl vidět. A až přijede autobus a v něm bude x uprchlíků, tak řekneme: Co pro vás můžeme udělat? Nebudete to tady mít zpočátku jednoduché, máme tady nějaká pravidla, ale můžeme vám nabídnout tohle a tohle, abychom vám s tou vaší lapálií pomohli, jak umíme.
Zatím to ale vypadá, že lidé to nechtějí a říkají: pojďme bránit náš stát, pojďme se uzavřít.
Protože jim to někdo řekl. Člověk, který jde ráno na vesnici pro rohlíky, nevstává s myšlenkou: pojďme být uzavření vůči uprchlíkům. Ne. Někdo musí říct, že to je hrozba a že nejlepším řešením je postavit třeba plot. A on si řekne: no to je vlastně fakt. A zase jsme u té opravny duší. Nebo jako bych vytvořil virus boláků v obličeji, všechny nakazil a měl k tomu super vakcínu, kterou bych pak prodával. A to přesně dělají politici. Dnes je u těch stran nejdůležitější byznys a marketing, a takhle bezostyšně to přišlo až s Babišem. Točíme se někam, kde už to vůbec nedává smysl, z toho mám trochu strach.
Vidíš na naší politické scéně i světlé výjimky?
Já jsem se trochu nevědomky stal voličem Pirátů. Dělají to, co mi tu strašně chybí. Přeberou fakta, co k nějakému problému mají, a když je nemají, tak se k němu nevyjadřují. Když do té sněmovny nakouřili, měl jsem s nimi nejdřív problém, byli hodně divoké klubko hadů a neměli vnitřní mechanismy. Ale teď fungují velmi prakticky, věcně a lidsky. Tam někde si představuju tu náplast nebo lék. Kéž by tohle začalo dělat víc lidí. Jedna strana to nevytrhne.
Co ještě by společnosti prospělo? Co tady chybí?
Myslím, že lidem chybí vzory. Mravní vzory, které tady vždycky byly, a když tady za komančů nebyly, tak jsme se k nim odkazovali. K Masarykovi, k Čapkovi. A vždycky jsme se měli kam podívat.
Chce to návrat k morálním kompasům.
Já to pro sebe nazývám lidstvím. Kdy člověk je schopen rozeznat dobré od zlého. To, že na to rezignujeme kvůli čemukoliv, je další věc, ale nemuseli bychom. Protože to, čeho si na konci dní vážíme, je zase jen to lidství. A návrat k hodnotám. Kdyby v čele státu dlouhodobě byly osobnosti, obrovské morální šajby, jaké tady bývávaly, tak ta nálada je úplně jiná. Pokud budeš žít ve městě, kde 99% lidí krade, budeš krást velmi pravděpodobně taky, protože ti to přijde normální. To je ten průser.
Měl bys nějaký vzkaz na závěr?
Nesmíme jen doufat. Musíme to mít aktivně na mysli. A když je nějaká možnost něco udělat, tak to udělat.
Co konkrétně?
Já to měl dlouho tak, že jsem doufal, že si nezvolíme nezvolí tybláho znovu Zemana. A jo. Buch. O dvě procenta? Mohl jsem za sebe udělat víc. Zavolat lidem, udělat kampaň… V tomhle je doufání úplně na nic.
Je potřebná aktivizace místo polarizace.
Ale důstojná. Já jsem se zhádal s tvůrci těch demonstrací, co byly na Václaváku, protože z toho udělali strašnou šaškárnu a frašku. V tu chvíli jsem se styděl, byť jsem to sledoval jen zdálky, na sítích. Vyřvávat jako na pouti nenávistná hesla a vlastně dělat to samé jako ti, na které ukazuji… Nutit inteligentní lidi skandovat jako na hokeji, takhle ne. Představoval jsem si tichý pochod. Ta síla je v postoji.
David Stypka (39)
David Stypka je devětatřicetiletý muzikant, autor hudby a textů, držitel ceny Anděl. Pochází z Dobré u Frýdku-Místku, v minulosti působil jako novinář. S kapelou Bandjeez vydal dvě alba: Čaruj (2014) a Neboj (2017).
Rozhovor připravily: Beáta Máthéová, Eva Vychodilová
