„Nesouzení lidí, kteří jsou v těžké životní situaci, a otevřené srdce i pro ty nejposlednější a nejšpinavější v celé společnosti, to jsou přece myšlenky křesťanství,“ zdůrazňuje herečka Martha Issová (38). Lidé by podle ní neměli být zaslepeni strachem a neměli by zapomínat na vzájemnou pomoc a solidaritu. „Nikdy nevíme, kdy se situace otočí a my sami budeme odkázáni na pomoc,“ dodává.
Ptají se vás lidé na váš původ?
Hodně. Často.
A jak reagují? Proměňuje se to nějak v čase?
V mém životě jsou vlny, které se přelévají a mění. Ze začátku, když jsem začala točit, dostala se do povědomí lidí a dělala svoje první rozhovory, se mě na to novináři ptali neustále. A všechny články, všechny rozhovory se mnou měly titulek „Syřanka v Praze“ nebo „Do Sýrie jsem jezdila jen o prázdninách“. Měla jsem určité stigma neČešky.
Štvalo vás to?
Mně to na začátku neskutečně lezlo krkem. Říkala jsem si, doprčic, to, proč se s těma lidma vůbec bavím nebo proč oni se chtějí bavit se mnou, je přece díky tomu, co dělám, ale na to se mě skoro nikdo neptá. Zato všichni se ptají na moji babičku s dědou ze Sýrie, jestli je to tam jiné a jak slavíme Vánoce. A vlastně mě to docela otravovalo. A byl v tom už určitý pohled: ona je nějaká jiná, ona je nějaká divná.
Přitom vy jste se narodila už v Čechách…
Přesně tak, já jsem vyrostla tady a celý můj background je vlastně velmi evropský.
Změnilo se něco, když vypukla válka v Sýrii?
Hodně. Když začala ta odporná občanská válka, točily se otázky kolem ní. A já jsem už necítila takovou naštvanost a nějak vnitřně jsem akceptovala, že je to pro tu společnost, na rozdíl od jiných částí Evropy nebo Ameriky, kde se nějaký původ už vůbec neřeší, pořád zvláštní a přitahující. A vzhledem k tomu, co se děje, pro tu netoleranci, která je ve vzduchu trošku cítit, je nakonec fajn, že k tomu můžu něco říct, i když nejsem odborník na arabské prostředí ani politolog. Ty souvislosti si dávám dohromady čistě jako laik, jako člověk, který má v sobě kus toho i toho světa.
Setkáváte se s nepochopením, nebo posměšky kvůli svému původu?
V Čechách a pro Čechy je velmi specifická jedna věc. A to, že člověk se málokdy setká s nějakou negativní reakcí otevřeně. Mně se ještě nikdy v životě nestalo, že by mi někdo řekl z očí do očí, že mu tyhle věci vadí, že mu já vadím, protože mám tenhle původ nebo tyhle názory. Ale když člověk zanoří hlavu do žumpy zvané internet, tak tam samozřejmě ty reakce jsou, a je toho hodně. Ale je to vždycky anonymní sféra, která najednou umožní lidem vypustit ze sebe to nejtemnější dno duše.
Jak obecně vnímáte momentální náladu ve společnosti vůči cizincům?
Vnímám ji ve dvou různých rovinách. Já žiju v Praze a pohybuju se ve společnosti lidí, které jsem si vybrala, se kterými pracuju a kteří mě zajímají. Člověk, a je to úplně přirozené, si nějak aktivně tvoří svůj život snaží se samozřejmě pohybovat mezi lidmi, se kterými mu je dobře, se kterými souzní. Samozřejmě mí kamarádi mají různé názory na spoustu věcí. Ale není mezi nimi asi nikdo, kdo by byl negativně naladěný vůči menšinám, lidem z jiných zemí nebo jiného vyznání. Musím říct, že v tomhle směru mám kolem sebe opravdu krásnou společnost, ve které se mi žije dobře.
A ta druhá rovina?
Náraz nastává ve chvíli, kdy vyjdu mimo svou takzvanou sociální bublinu. A většinou se nestačím divit. To samozřejmě nastává tehdy, kdy člověk začne komunikovat s lidmi ze sfér, ve kterých se obvykle nepohybuje. Poslední dobou, a vnímám to opravdu posledních pár let, jsem dost překvapena, jak negativně lidi koukají na lidi z jiných zemí, na lidi ze zemí, které považují pro sebe za nebezpečné. Jak málo o nich vědí, jak málo vědí o skutečných problémech, se kterými se v téhle době potýkáme. A jak strašně zle jsou naladěni vůči čemukoliv jinému a neznámému.
Z čeho podle vás pramení ten strach z neznámého a nenávist vůči určitým skupinám?
Myslím, že z neznalosti. Strach je emoce, která je v podstatě zdravá. Pud, který mě chrání před nebezpečím. V některých chvílích je dobré strach mít a poslouchat ho, ale pro to, aby člověk zachoval v životě zdravou rovnováhu, je nutné ho taky překonávat a říct si: Proč ho mám? Protože o tom nic nevím. Aha, tak já si o tom něco zjistím. A tam podle mě nastává problém. Spousta lidí tomu strachu podlehne a dál už nic nedělá, jenom ho živí. Protože když proti tomu nejdu a nevydávám se za hranice své pohodlné zóny, jsem strašně snadno ovlivnitelná, nasávám informace, které ten strach přiživují, a tím se stávám mnohem zranitelnější a náchylnější poslouchat lidi, kteří pro mě můžou být skutečným nebezpečím.
Myslíte, že je to nějaká typická česká povaha, že za to, proč tomu tak je, může naše historie?
Určitě. My jsme malý národ, byli jsme zvyklí žít pod nadvládou cizích mocností, dlouhou dobu tady nebyla svoboda a bylo normální, že informace, které se ke mně dostávají z oficiální sféry a z médií, jsou lživé. Myslím, že těch 40 let komunismu mělo strašně devastující účinek na duši národa. A proto lidi nefiltrují, jsou zvyklí přijímat informace jako danou věc a nepěstovat v sobě kritické myšlení, nedávat si věci do souvislostí, nevést dialog, ale vzít to, co se mi říká jako fakt, a už se bát.
Pro lidi je to tak totiž pohodlné.
A pro ty, kteří vládnou, taky. Vždy pro ně bylo lepší, když vládli vyděšenému davu, protože vyděšený dav je mnohem snadněji manipulovatelný a ovladatelný. Tak to na světě bylo odjakživa. A já jsem jenom překvapena, jak málo se poučujeme v minulosti z chyb, které jsme jako lidi udělali, a nepřestávám žasnout nad tím, jak se pořád točíme dokolečka.
Co bychom měli udělat, aby se změnilo myšlení lidí?
Já to pořád hledám. Poslední dobou, když myslím na to, co si přeju, mám dvě přání. Vedle toho, abychom moje děti a rodina byli zdraví, bych si přála najít způsob, jak propojit všechny skupiny, které smýšlejí různými způsoby, aby spolu komunikovaly.
Napadá vás nějaké řešení?
Ten způsob zatím neznám. Neznám ho jinak a lépe než skrze to, co dělám, tedy umění, nebo to, do čeho vkládám své názory, svá přání. Věřím, že skrze mou práci nebo to, co někde říkám, to k lidem dojde. I když si nemyslím, že jsem člověk, který by mohl mluvit k davům, říkám si, že když už jsem veřejně známá osoba, je dobré toho vyžít pro to, aby člověk řekl něco, co je správné. A já věřím, že komunikace a přátelská láskyplná cesta je jediná možnost.
Nutnost komunikace, naslouchání a dialogu pro zmírnění napětí ve společnosti zaznívá téměř v každém rozhovoru, který v rámci projektu vedeme.
Je to jediná možná věc. Je to stejné, jako u dvou lidí, kteří spolu žijí a hádají se. Ve chvíli, kdy se budou jenom hádat a nebudou poslouchat jeden druhého, povede takový způsob života nutně k tomu, že se buď dřív nebo později rozejdou a budou se nesnášet, anebo spolu prožijí ten život naštvaní jeden na druhého a úplně blbě. Jedině, když ti dva spolu mluví, můžou z toho problému najít cestu ven, aby byli šťastní a spokojení. Je nutné sednout si a říct si, s úctou jednoho k druhému, co si myslím, proč si to myslím, co bych si přála, a jak to udělat. Vždy je to cesta kompromisu, a když budu trvat jen na svém, tak se asi bude hledat složitěji, ale dialog je jediná možnost. Jak mezi dvěma lidmi, tak mezi všemi lidmi na světě. Mezi kulturami, různými skupinami.
Co pro vás znamenají lidská práva? Tolerance, solidarita?
Lidské právo na svobodu je jedno z nejdůležitějších a nejkrásnějších a práv, které člověk má, ale zároveň je jedno z nejkřehčích. A svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého. Ale tuhle hranici hledat, najít a pečovat o ni je velmi složité a vyžaduje to neustávat v komunikaci a zalívat to.
Co znamená pojem svoboda pro vás osobně?
Pro mě svoboda stojí nad jakýmkoliv hmotným chtěním nebo toužením. Já vždycky budu volit svobodu před materiálním zajištěním, blahobytem. A ono to jde i ruku v ruce. Pokud se člověk naučí žít sám ve své svobodě vnitřní. Dát si sám sobě luxus, že se umím pohybovat ve své svobodě a respektovat svobodu jiných. Skrz to přichází blahobyt. Potom se i naučím, kolik toho pro život potřebuju a jak se mám z těch věcí radovat. Proto si myslím, že to je největší bohatství, které člověk má. A že o to opravdu musíme dobře pečovat.
Máte nějaký životní vzor?
Určitě tátu a maminku, které miluju a kteří jsou pro mě jedněmi z nejlepších a nejkvalitnějších lidí, se kterými jsem se za život potkala. Znám je velmi dobře, vím o nich spoustu věcí. Mají samozřejmě svoje stíny, ale jsou to lidi, které bych si přála potkávat všude možně na světě.
Právě po tátovi jste z jedné poloviny Syřanka. Odkud přesně tatínek pochází?
Můj táta se narodil v Aleppu, ve městě, které už dnes téměř vlastně neexistuje. Je to jedno z nejkrásnějších měst, které jsem ve svém životě navštívila, a vždycky, když vidím nějaké reportáže odtamtud, tak brečím a puká mi srdce.
Vnímáte v sobě syrské kořeny?
Ačkoliv jsem se narodila v Čechách a strávila jsem tady celý svůj život, svou zemi miluju a vážím si toho, že jsem odsud, samozřejmě v sobě cítím i ten druhý svět. Prakticky ho zdaleka neznám tolik, jako ten český, ale mám ho strašně ráda.
Říkala jste, že jste do Sýrie jezdila na prázdniny, prozraďte nám, jak jste tu zemi, tenkrát ještě nezmítanou občanskou válkou, vnímala jako dítě.
Do Sýrie jsem jezdila od dětství. V 80. letech, když jsem byla malá, byla ta situace úplně opačná než dnes. My jsme tady žili v totalitním komunistickém režimu, a v Sýrii sice ten režim nebyl o moc lepší, ale společnost tam tehdy byla hodně ovlivněná tím, že to byla francouzská kolonie. Takže spirit tehdejší Sýrie, jak jsem ho já vnímala, byl velmi koloniální, francouzský a velice otevřený. Táta se narodil v rodině syrských křesťanů, což jsou ti úplně nejpůvodnější obyvatelé Sýrie, a v naší rodině byla spousta vzdělaných lidí, intelektuálů. A to klima té společnosti bylo velmi svobodomyslné, velmi tolerantní a veselé.
To musely být dva úplně jiné světy.
Já jako dítě normalizační doby jsem vnímala obrovský rozdíl mezi svým šedým domovem, kam jsem se pokaždé z prázdnin strašně nerada vracela, a barevnou Sýrií, která tehdy jela na nějaké jiné, i ekonomické vlně. Do Sýrie nebo Libanonu tenkrát jezdilo vydělávat hodně českých inženýrů, architektů. Blízký Východ byl hodně bohatý a bylo to určitě velmi zajímavé místo k životu.
Jak se liší mentalita Syřanů od jiných národností?
Já jsem Sýrii dost procestovala a měla jsem možnost potkat tam strašně moc různých lidí, vzdělaných i nevzdělaných. A ještě nikde na světě se ke mně lidi nechovali tak vřele, tak otevřeně, tak velkoryse. Mně se při těch cestách stalo, že mě lidi, které jsem vůbec neznala, pozvali k sobě domů, a rozdělili se se mnou o jídlo, které měli. To jsou věci, na které člověk nikdy nezapomene. A tihle lidi v té Sýrii pořád jsou. Nebo utekli, žijí ve sběrných táborech.
Nejen pro vašeho otce, ale i pro vás samotnou musí být asi bolestivé sledovat, co se v zemi jeho původu už několik let děje.
Já jsem opravdu s úzkostí sledovala události tzv. Arabského jara, kdy se s vlnou nejprve pokojných protestů proti režimu Bašára Asada začalo dít to, co se tam děje dodnes. Ta situace je samozřejmě strašně složitá a já ji teď nebudu rozebírat ani komentovat, ale chtěla bych, aby si lidé uvědomili, jak strašně rychle se může všechno obrátit. My máme štěstí, že zrovna žijeme ve době, kdy tahle část Evropy prožívá ekonomický růst a je nám tady dobře. Ale nikdy nevíme, kdy se dostaneme do situace, kdy budeme sami odkázáni na pomoc. Strašně bych si přála, aby na tohle lidi nezapomínali.
Co ještě byste lidem chtěla vzkázat?
Aby se nebáli, aby nebyli zaslepeni strachem o materiální zajištění, a nezapomínali na to, co je v nás nejvíc lidské, na nějakou solidaritu, vzájemnou pomoc, přátelství, sesterství a bratrství.
Bylo by krásné, kdyby lidé nedopustili, aby se společnost polarizovala jen kvůli tomu, že je někdo jiné národnosti nebo vyznání.
V poslední době často čítám a slýchám, že se musíme bránit islámské invazi a uprchlíkům, protože jsme historicky křesťanská část světa. Tak bych ráda řekla, že Ježíš Kristus naopak říkal: poslední budou první a pomozte a bude vám pomoženo. Nesouzení lidí, kteří jsou v těžké životní situaci, a otevřené srdce i pro ty nejposlednější a nejšpinavější v celé společnosti, to jsou přece myšlenky křesťanství. A já bych si strašně přála, aby se tohle vrátilo, a opravdu apeluju na lidi, aby na to nezapomínali. Opět to zopakuji – nikdy nevíme, kdy se sami ocitneme v takové situaci.
Martha Issová (38)
Dcera herečky Lenky Termerové a režiséra Morice Issy ztvárnila řadu divadelních a filmových rolí. Je členkou souboru pražského Dejvického divadla a čerstvou držitelkou Českého lva za Mimořádný počin v oblasti audiovize. S filmovým režisérem Davidem Ondříčkem má dvě dcery.
Rozhovor připravily: Beáta Máthéová, Eva Vychodilová
