Největší hodnotou je pro mě lidskost”, říká Baďa, 22letá básnířka a modelka, která pochází z Guinee, ale narodila se v Brně a nyní žije v Hradci Králové, kde studuje bakalářský obor Jazyková a literární kultura. V březnu 2021 vydala svou básnickou prvotinu Na Hraně. „Poezie mi pomáhá v hledání odpovědí na to, kdo jsem, co bych měla překonat nebo změnit,“ doplňuje Baďa, s níž jsme pro vás připravili rozhovor o důvěře, humoru, hledání i překonávání.
Kdy a proč jsi začala psát?
Psát jsem začala už zhruba v mých 10 letech, vypisovala jsem se ze silných negativních momentů a situací, které jsem jako dítě doma nebo ve škole zažívala a také hodně prožívala. Doma mi bylo neustále vštěpováno, že nejsem dost dobrá, že se musím snažit víc než jiné děti. Málokdy jsem byla za něco pochválená. Tohle všechno jsem si internalizovala, stalo se to mým výchozím bodem v přístupu ke světu. Později z toho vyrostla i přehnaná sebekritičnost, pocity beznaděje a ztracenosti. V těchto stavech se pro mě psaní stalo terapeutickou záležitostí.
V jakém slova smyslu, co se týče té terapie?
Psaním si třídím myšlenky a pocity. Je to dvojitý filtr – nejprve zhmotním na papír jen to podstatné týkající se toho, jak se momentálně cítím. Později se k básním vracím a ponechávám si jen ty, které u mě obstojí jako básně napříč časem stálé, zkrátka ty, které nevznikly na základě nějakého chvilkového záchvěvu, s nímž se již neztotožňuju. Poezie mi pomáhá v hledání odpovědí na to, kdo jsem, co bych měla překonat nebo změnit. Jako terapie je to ovšem součástí většího celku, není to dostačující, jen a pouze poezií samozřejmě nelze léčit větší problém, od toho jsou třeba terapeutická sezení.
O tvých trápeních je i tvá první poetická sbírka Na Hraně. Můžeš nám k tomu říct víc? Kdy vznikla, jak a proč?
Nyní je to zhruba rok od toho, co jsem veřejně přiznala, že mám hraniční poruchu osobnosti a kdy jsem se zároveň rozhodla, že vydám knížku. Díky nakladatelství Pointa se v září minulého roku rozjela 30 denní crowdfundingová kampaň, která se vydařila, a tak jsem knížku letos v březnu mohla opravdu vydat – přesně rok poté, kdy jsem opustila brány léčebny, kde jsem strávila 2 měsíce kvůli oné poruše a suicidálním sklonům. V léčebně jsme si museli psát deník. Část sbírky právě vychází z těchto deníků. Za tuhle sbírku jsem neskutečně ráda, protože jsem měla pocit, že právě tohle musí jít ven. A že tím sdílením mohu třeba trochu pomoct i jiným „hraničářům“ – jenom skrz uvědomění si, že na některé problémy nejsme na světě sami.
Je něco, co bys nyní u sebe chtěla překonat nebo na sobě změnit?
Často se na mě lidi dívají. Jako bych byla za nějakou vitrínou, jako kdybych byla v muzeu a oni se na mě dívali jako na nějaký artefakt, se zaujetím. Občas to není vyloženě zlé, ale obecně je to strašně nepříjemné a vysilující – být něco jako exotický objekt. Chtěla bych více věřit v lidi, věřit v to, že mě budou brát takovou, jaká jsem, v co věřím, jaké mám hodnoty, názory a cíle. Chtěla bych být víc optimistická a nemodelovat si jen hypotetické negativní scénáře tam, kde se v důsledku ani žádné rozvinout nemusí. Mé vyvozování vychází z reálných zkušeností, ale někdy zkrátka přemýšlím až moc a taky moc předjímám. Občas to vyžaduje menší hádku se sebou samou, cítím se jako soudce i obžalovaný zároveň a cyklím se. Je třeba přijmout fakt, že cyklení nikdy plně nezmizí, ale posun možný je. Třeba před chvílí mi nějaký pán pochválil šaty. Pracuju na tom, abych neviděla více tam, kde více být nemusí.
Jaké konkrétně reálné zkušenosti máš na mysli?
Různé rasisticky podbarvené interakce s druhými. Ale také třeba jen nevinnou mikroagresí, fascinací nebo ignorací. Nedávno jsem stála u regálu se sladkostmi v Albertu, přišel za mnou pán, prohlížel si mě a začal mi vysvětlovat, že to, na co se dívám, je Kofila. Byl milý a nemyslel to třeba zle, ale zároveň jsem mu nemohla vysvětlit, že jsem Češka, protože mě vůbec neposlouchal. Patová situace, která paralyzuje a vede k bezmoci. Snažím se to sem tam ignorovat, nasazuji si sluchátka, občas říkám: „no, english, sorry.“ Dříve jsem pracovala v obchodě za kasou, za den se mě 50 lidí zeptalo, odkud jsem. Normálně se přece nikoho neptáš, odkud je. Chtěla bych, aby ke mně lidé přistupovali stejně.
Vnímáš svůj původ jako důležitou součást tvé identity?
Uvědomuju si, že některé příležitosti, které mám, nesouvisejí jen s mou pílí, dovednostmi atd., uvědomuju si, že je to i skrze můj původ. Ale snažím se ukazovat spíš tu lidskost, to je moje podstata. A ta je stejná, abstraktní, jako u kohokoliv jiného. Můj původ je přidaná, nedílná součást, ale není to konstitutivní prvek mojí identity.
Čemu se ještě věnuješ?
Snažím se být aktivní na Instagramu, kde mám cca 2000 followerů, sdílím s nimi svoje myšlenky, pocity atd. A snažím se to propojovat i s modelingem, což je vedle literatury a psaní moje další velké hobby. Módní průmysl se poslední dobou hodně překopává, dříve chtěla každá agentura vysoké, štíhlé holky, dnes je to o variabilitě a diverzitě – nejen rasové, dnes jsou preferovány třeba i určité „nedostatky“ jako pihy apod. A je to také o hodnotách – záleží i na osobnosti modela či modelky, na jeho hodnotách. Instagram tomuto všemu pomáhá, dozvíš se z něj informace o tom, co dotyčný dělá, čemu se věnuje nebo jak vypadá, na fotkách, které nejsou profi.
A ty jseš pod nějakou agenturou?
Já jsem pod agenturou New Aliens Agency, která se zaměřuje na budování osobností svých modelů, jsou pod ní všechny typy modelů – nebinární modelové, transgender modelky, … Spousta modelek se věnuje i spoustě jiným věcem, dělají make-up, jsou kadeřnice, malují, píší, fotí nebo studují chemii či fyziku. Člověk potom z výsledných fotek nebo videí cítí obrovskou energii, má to šmrnc. Já doufám, že se do budoucna takhle bude měnit celý módní průmysl – že už vůbec nikde nebudou modelky jen jako věšáky na hadry.
A co je tvůj největší úspěch? Na co jseš pyšná?
Minulý rok jsem točila klip s Benem Cristovaem a Adamem Mišíkem. A teď jsem nově poslední měsíc ještě pod německou agenturou Model Booker, to vnímám také jako úspěch, ovšem stále čekám na nabídky.
Co bys vzkázala svému budoucímu já za 10 let?
Krůček po krůčku.
Credits fotek s knihou: Michaela Šedová (Pointa publishing)
Rozhovor připravili: Beáta Máthéová, Robert Netuka
Projekt Představení migrace a integrace cizinců a uprchlíků mladým a seniorům, reg. č.: AMIF/29/04 je financován Evropskou unií v rámci národního programu Azylového, migračního a integračního fondu a rozpočtem Ministerstva vnitra České republiky.
