Do mých 23 let jsem byla abstinent, a to byl velký problém, lidi mi často říkali: ´Aha, jasně, ty jseš ta muslimka´. Já ale nepila, protože jsem nechtěla,“ říká Yara, která pochází z palestinské Gazy a nyní žije v Praze, kde jako freelancerka přebíhá z jednoho uměleckého pole na druhé a přesto jí stále zbývá spoustu času i pro sebe. Vedle toho se také snaží být veřejně aktivní, co se týče situace v Palestině – nebylo to tak ale vždycky
Studovala jsi na Vysoké škole průmyslové. Jaký je tvůj přístup k architektuře? A bavilo tě studium?
Architekturu osobně vnímám jako interdisciplinární obor, který by měl být otevřený spolupráci s dalšími umělci – sochaři, skláři, designéry. Je třeba vnímat celky, kontexty, nikoli jen jednotlivé atomizované prvky a objekty. Škola mi dala hodně zkušeností, ale neseděl mi způsob vedení výuky založený na principu „mistrovské školy“ – student má svého vedoucího-mistra, od něhož přejímá staré zakonzervované umělecké vzorce a přístupy. Tím se zavírají dveře před možností dělat věci jinak. A s tím jsem nesouhlasila. To, co mě naopak posunulo, byly dílny – truhlárna, litografie, sítotisk.
A co děláš teď, čemu se věnuješ?
Jako freelancerka se teď věnuju hlavně grafice a grafickému designu. Mám zakázky od různých startupových firem, dělám jim loga nebo kompletní vizuál či instagram. Zkouším to střídat s úplně jinou prací – prodejem nábytku pro NInt, setem designu či architekturou u filmu nebo prací v galerii či sklářské dílně s pecí na Staromáku. To mě baví – všechno. Jedna z nezajímavějších zakázek byla pro mě práce na grafice umělecké publikace „JapanRevisited202X“ pro rakouské fórum v Tokyu, na které jsem spolupracovala s Janem Vranovským hned po škole. To mě vlastně nakoplo tomu, abych se grafice věnovala více. Bylo to ale těžké rozhodnutí.
Co myslíš tím „těžké rozhodnutí“?
Rozhodnutí pracovat na sebe. Ještě donedávna jsem pracovala pro jednu architektonickou a projektovou kancelář v Praze, ale nevyhovoval mi plný úvazek. Navíc jsem nikdy moc netoužila pracovat pod někým. Pracovat na sebe ale na druhé straně s sebou zase nepřináší takové jistoty, jako kdybych byla zaměstnaná, a je to zároveň tak trochu i krok do neznáma. Dlouho jsem se rozhodovala a bylo to těžké, ale vzpomněla jsem si v té době na knihu od Haruki Murakamiho „O čem mluvím, když mluvím o běhání“. Není to kniha jen o běhání, ale o tom, jak co nejvíce rozvinout svou kreativní činnost a najít k tomu vlastní cestu. On tam píše, že ubral ze svého sociálního života a změnil svůj denní režim tak, aby vstával brzy ráno a měl tak co nejvíce času pro sebe a pro to, co ho baví. Tahle kniha mi k rozhodnutí hodně pomohla.
Takže jsi překopala svůj denní režim, aby ses mohla věnovat grafice?
Ano, zjistila jsem, že mi vyhovuje to samé. Snížila jsem své sociální kontakty, chodím spát mezi 9:00 a 10:00 večer a ráno vstávám mezi 3:00 a 5:00. Vyřídím veškerou korespondenci, pomalu a v klidu se nasnídám a stále mi zbývá hromada času na grafiku, takže přijímám mnohem více zakázek a jsem tím pádem i pracovně v pohodě.
A to tě naplňuje?
Naplňuje mě, že se mohu pracovně věnovat tomu, co mě baví, a zároveň sama sobě. Třídím si myšlenky, medituju, píšu si seznamy věcí, co chci dělat nebo co chci změnit, běhám… Je to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělala.
A jaké sociální kontakty i po jejich snížení teda stále udržuješ?
Stýkám se s nejbližšími přáteli a lidmi, kteří se motají okolo techno scény. Hudba je odpočinek, takže pokud nedělám na light designu Dj setů, tak trávím čas na ravech. Nedávno mě taky oslovily holky z Vývařovny, abych jim pomáhala s benefiční akcí na pomoc Palestině. Plánujeme spoustu věcí, ale zatím k tomu víc říct nemůžu.
Zajímáš se intenzivně o to, co se děje v Palestině?
Teď už opět ano. Dlouhou dobu jsem to neřešila, rezignovala jsem čistě z osobních důvodů, protože jsem byla neustále okolím definovaná pouze jako „ta holka z Palestiny“. Lidi se mě neustále ptali na to, jaký to tam je, jaký mám názor na celý konflikt apod. Nezajímali se o to, kým jsem, ale jen o to, odkud jsem. Přitom já se cítila v mnoha ohledech víc jako Češka. Lidi mi ale nedávali na výběr. Vadilo mi to. Jednu dobu jsem se kvůli tomu dokonce novým lidem představovala jako Julie. Cítila jsem pocit úlevy a dělalo mi hrozně dobře, když nikdo nevěděl, odkud pocházím. Dostala jsem tím prostor pro to, abych si bez tlaku pouze sama odpověděla na to, kdo jsem. A tím jsem se, možná trochu paradoxně, opět vrátila i k té palestinské identitě a aktivismu.
Setkala ses někdy s negativní zkušeností, co se týče tvého původu?
Do mých 23 let jsem byla abstinent, a to byl velký problém, lidi mi často říkali: „Aha, jasně, ty jseš ta muslimka“. Já ale nepila, protože jsem nechtěla. Pak mám jednu konkrétní zkušenost ze školy. Jednou jsem přišla do přednáškové místnosti s černou taškou a jeden spolužák zařval: „Hele bomba!“. Jiní spolužáci mě pak poplácali po zádech za to, že jsem udržela chladnou hlavu, i když mnou prolétnul fakt silný hněv. Nakonec se omluvil a přinesl mi jarmulku (facepalm).
V jakých ohledech se cítíš být víc jako Češka?
Třeba v jazyce. Češtinu mám ráda a vždy mi záleželo na tom, aby mi čeština šla i ve škole. Raději mluvím česky než arabsky. Mám taky ráda typicky české trávení volného času, k tomu jsem se dostala až na vysoké škole, jezdila jsem s kamarádkou na chatu, chodili jsme do přírody, na ryby nebo na houby. Jak už jsem ale říkala – neznamená to, že bych zanevřela na svůj původ. Po nynější době, kdy se znovu sebe-definuji, se taky snažím víc než kdy dřív dávat najevo svůj názor na to, co se v Palestině děje. Vyplavaly opět staré vzpomínky, cítím čirou bolest, když vidím, jak se má v Gaze moje rodina.
Jsi s nimi v kontaktu?
Nejen s nimi, ale i dalšími lidmi, píšou mi, co zažívají. Vyslechla jsem si, že můj bratranec nedávno hledal svého kamaráda celý večer, našel ho ráno pod sutinami domu mrtvého. Je to strašné. Snažím se s těmi lidmi soucítit alespoň na dálku. Nedávno jsem se rozhodla, že si z okna alespoň symbolicky vyvěsím palestinskou vlajku, napsala jsem na domovní nástěnku, že mám rodinu v Gaze a chci takto vyjádřit solidaritu. Jenomže pak mi volala majitelka bytu, že se jí ozval správce domu, ať to okamžitě sundám. Tak jsem za ním šla a ptala se ho, proč mu to vadí, že přece nevstupuju invazivně do fasády domu, že jde jen o vyvěšení a že je to pro mě důležité. Nic mi na to neřekl, jen odsekl, ať to prostě sundám, že tu žádné vlajky kromě české nechce. Strašně mě to naštvalo. Vždyť jde o svobodu projevu. Tahle hořkost ale ve mně probouzí aktivismus mnohem víc, takže teď rozdávám palestinské vlajky na potkání, ať si je lidé vyvěšují, pokud můžou a chtějí. Jsem aktivní na sociálních sítích apod.
Máš nějaké plány do budoucna?
Velké plány nemám, budoucnost mě trochu děsí. Ale vím, že nechci vést tradičně pojatý život. Snažím se najít rovnováhu mezi prací a životem. Chci se rozvíjet, mít možnost žít svobodně a dovolit si věnovat své práci multidisciplinárně. V tomhle jsem motivovaná, ambiciózní a optimistická.
Rozhovor připravili: Robert Netuka, Beáta Máthéová
Projekt Představení migrace a integrace cizinců a uprchlíků mladým a seniorům, reg. č.: AMIF/29/04 je financován Evropskou unií v rámci národního programu Azylového, migračního a integračního fondu a rozpočtem Ministerstva vnitra České republiky.
