„Fluktuace pracovní síly je pro byznys naprosto vitální,“ říká novinář Petr Skočdopole (42). Se spolumajitelem mediální společnosti MotejlekSkocdopole.com jsme si povídali nejen o prospěšnosti zaměstnávání cizinců a (ne)fungování českého pracovního trhu, ale i o tom, jak zacházet s informacemi. „V dnešní době sociálních sítí může být každý novinářem. Ale informace je velmi závažná věc a lidé s ní nakládají lehkovážně,“ varuje.
Živíš se jako novinář v ekonomickém projektu zaměřeném na svět byznysu. Věnujete se skrze byznys i celospolečenským tématům?
Občas se to stane. Několikrát jsme byli první, kteří informovali o něčem, co mělo celospolečenský dopad, ať už to byly záležitosti kolem společnosti ČEZ a jejího hospodaření nebo kolem Agrofertu a Čapího hnízda. Ale jestli narážíš na témata uprchlické vlny, tak k těm se vyjadřujeme spíš prezentací vlastních názorů na sociálních sítích, kde máme hodně followerů, kteří s námi diskutují. Tam vyjadřujeme naše občanské postoje, které jdou dalece nad rámec byznysu, který sledujeme profesně. A za které se nestydíme.
Jak vnímáš problém ekonomické migrace? Je prospěšná pro byznys?
Ano, fluktuace pracovní síly je pro byznys naprosto vitální. To je jednoznačná odpověď. Neodvážil bych se tvrdit, že migrace je prospěšná jako celek, nese s sebou strašná rizika a mnoho příkoří a nepohodlí na všech stranách. Migrace je ale nevyhnutelná a pro byznys je bezpochyby přínosná.
Bohužel je obecně známo, že vláda místo toho, aby uvolňovala pravidla pro příchod lidí z východu, je s každou novelou zpřísňuje.
Obstrukce pro to, aby tady cizinci získali legálně práci, jsou poměrně velké. Trh je nepružný, je třeba odstranit byrokracii, která tu je. Je tady zjevný nedostatek pracovní síly, v některých regionech úplně fatální, markantní je to hlavně v dělnických profesích. A je to myslím přímým důsledkem nešťastné regulace a nešťastného fungování českého trhu s prací.
Máš osobní zkušenost se zaměstnavateli, kteří by chtěli více zaměstnávat cizince, ale mají s tím problém?
V rozhovorech se to téma čas od času otevře. Konkrétní případ z hlavy nevylovím, ale kdybych teď zavolal pěti kapitalistům, myslím, že tři z nich řeknou, že ten problém mají a že by uvítali větší pružnost pracovního trhu. V Evropě obecně je daleko těžší než třeba v Americe začlenit cizince do celé struktury daňového systému, odvodů, je mnohem komplikovanější takového člověka zaměstnat. Velkým problémem jsou agentury, přes které dnes spousta lidí získává pracovní síly. Hodně lidí pracuje načerno, protože nemají jinou možnost.
A nemají záruky, které by měli u důvěryhodného zaměstnavatele.
A zároveň zaměstnavatel nemá kontrolu, kdo pro něj pracuje, protože si od agentury najme nějakou skupinu lidí a neví přesně, kdo to je. Neexistuje přesná evidence, kde všude cizinci pracují. Na ty „man’s power“ firmy musí být tlak.
Co dalšího by stát měl dělat?
Česká republika by měla být vstřícná a atraktivní pro lidi, kteří si do ní přijdou vydělat peníze a zajistit živobytí, které si doma zajistit nemůžou. Přinášejí sem hodnotu v tom, že dělají práci, kterou se už Čechům dělat nechce. Pro zaměstnavatele je benefit, když přijdou lidi, kteří jsou ochotni dělat za menší peníze víc práce. A ta země by toho měla využít, ne se před takovou možností bránit a stavět tomu překážky s nějakou iluzorní představou, že chráníme česká pracovní místa. Nechráníme, lidi prostě nejsou a v mnoha profesích nechtějí pracovat.
Jak by se s předsudkem, že cizinci kradou Čechům práci, dalo pracovat? Co změnit, aby Češi cizince viděli v pozitivním světle a jako hodnotu společnosti?
Je pravda, že na pracujícího cizince u nás narazíš většinou tak, že to je tvoje uklízečka, které platíš cash a mimo papíry, nebo je to paní za pokladnou v Tescu, a to je ten typ práce, kterým běžný Čech možná tak trošku opovrhuje. Ale pak je tady spousta cizinců ve vysoce kvalifikovaných profesích – piloti, doktoři, IT experti. A ti by měli být víc vidět.
Měl bys nějaký konkrétní příklad?
Já jsem byl jednou hospitalizovaný, když jsem spadl z kola. A ten příjem vypadal tak, že u prvního ošetření v sanitce byl Ind, v nemocnici mě přijímal Ukrajinec, pak přišla slovenská doktorka a poslední byl Čech. Čtyři různé národnosti a všichni to byli doktoři. Říkal jsem si, to je paráda, takové multi kulti se mi líbí. Působili na mě velmi kvalifikovaně a příjemně, se sympatickou češtinou. To je příklad integrace pracovní síly, jak má být. Navíc je to situace, kdy opravdu nos neohrneš. Ti lidi ti v tu chvíli zrovna pomáhají. Takový příklad by měl být víc vidět a pak se nebude stávat, že se lidi děsí, že je ošetřuje muž tmavé pleti. Což se tady děje.
Zdravotnictví je v tomhle speciální případ. Řada doktorů a sestřiček se přesouvá na západ a ti z východu se posouvají sem k nám.
To je přirozený tok pracovní síly. To v Anglii zažívají 50 let, možná dýl. Tam, když jedeš do nemocnice, tak je tam s velkou pravděpodobností pákistánský doktor. Anglický doktor je zas v Austrálii, kde ho zaplatí dvakrát líp. Je to konkurenční prostředí a lidi mají zaplaťpánbu pořád ještě možnost cestovat a odjet za prací.
Co ještě by podle tebe pomohlo, aby lidi nevnímali pracující cizince u nás jako útok na českou ekonomiku?
Lidi by obecně měli víc cestovat, a tím nemyslím na dovolenou s Fischerem k moři. Měli by víc pobývat v cizině. Mám dvaadvacetiletou dceru, která chodí s Holanďanem a půl roku teď studovala v Leidenu na Erasmu. Českou republiku má bezpochyby ráda, je to její domov, ale to, co se ve společnosti děje, vnímá z naprosto kosmopolitního úhlu pohledu. A myslím, že tak uvažuje většina její vysokoškolské generace. Víc pobývat mimo ČR velmi prospívá jedincům i kolektivu. Ten pohled je potom ucelenější, otevřenější a život je zdravější.
Na náladě ve společnosti se velkou měrou podílejí média. Jak obecně hodnotíš z pohledu novináře práci českých médií s informacemi kolem tématu migrace?
Bohužel vidím, jak je to často stádovité a poplatné atmosféře ve společnosti. Nejsem úplně důkladný čtenář českých médií, ale je to vidět už jen z toho, jak se prezentují navenek, i z titulků stačí číst.
Mohl bys to srovnat se situací v zahraničí?
Čtu víc než české noviny třeba britský Guardian, což je sice levičácký tisk, ale vidím, jak oni zacházejí s informacemi, právě třeba kolem uprchlické vlny, a jak krotí tu hysterii a neskáčou na každého ozbrojeného Araba objeveného v Německu nebo jinou nešťastnou událost související s migrací, z nichž bulvár dělá palcové titulky na první stránce. A bulvárem teď nemyslím jen ty barevné tabloidy založené na drbech ze společnosti.
Vysvětlíš, jaké médium máš na mysli?
Dneska bulvární médium je pro mě lecjaké médium na internetu, které skočí po první informaci a hned ji vypálí, protože sbírá prokliky. A bulvárně se chová tím, že tu informaci bere bez jakékoliv odpovědnosti za to, co způsobí. To se dneska děje v široké míře a v českých médiích to vidím dennodenně.
Čím to je, že světová média dokážou objektivně zhodnotit situaci, aniž by vyvolala zbytečnou hysterii, oproti médiím ve státě, kde ten problém ani reálný není? Počet žadatelů je u nás desítky let stejný.
Ano, to je absurdní. Je to velikostí trhu. Bezpochyby i v Británii jsou média, která jedou tvrdě na uprchlické vlně a na šíření nacionalismu a šovinismu, koneckonců Brexit na tom vyrostl. Ale je to větší trh, média tam jsou úspěšnější, vlivnější, čte je víc lidí, jsou bohatší, takže si můžou dovolit zaplatit lepší novináře. V Česku je to celé takové zaprděnější.
Najdou se i výjimky?
Nechci, aby to vyznělo jen špatně, samozřejmě i tady jsou média, která mají touhu psát objektivně a která fungují celkem dobře a jsou v nich dobří novináři. Je velký rozdíl mezi Mladou Frontou DNES a Hospodářskými novinami, mezi Bleskem a Respektem.
Změnila se novinařina v posledních letech?
Určitě. Dneska je problém vůbec definovat, kdo je novinář a co je novinařina. Protože v době sdílení informací na sociálních sítích je skoro každý novinář a informace se šíří lavinovým způsobem. Dříve byl mechanismus kontroly vypuštěné informace daleko širší. Noviny na to měly takřka monopol. A v novinách má novinář nad sebou editory, šéfredaktory a vydavatele, kteří ho korigují. Dnes s informací zachází každý, kdo postuje něco na Facebooku. A i když má jen padesát přátel, předkládá těm padesáti lidem nějaké sdělení a měl by si uvědomovat, že to má váhu a potenciální sílu. Jenže etický kodex v sobě každý nemá.
A ani snahu si informace ověřovat.
Přesně tak, není zodpovědnost k informaci. Lidé, k nimž se hrnou informace ze všech stran, musí zapojit všechny své zkušenosti a znalosti a konfrontovat je s tím, co k nim přichází. Musí se pídit po tom, odkud ta informace přišla a jaký je její původ. To je základ kritického uvažování, protože bez toho jsi jenom nástroj, loutka manipulace. Něčím takovým být nikdo z nás doufám nechce.
Já jsem se ale bohužel často setkala s tím, že lidi si informace neověřují a tvrdí, že na to nemají čas.
Ale pak mají čas s tou informací nakládat a mařit čas debatou nad ní. To je nelogické.
Pramení to z hlouposti, nebo spíš z lenosti?
Lidi mají často pocit, že díky tomu, že něco někde rychle a lehce přečetli, že jsou najednou zorientovaní, někdo jim konečně řekl: Takhle to je. Pátrat po tom, jestli to tak opravdu je a kdo a proč nám to říká, je práce navíc. Je to pohodlnost. Nic proti, ať si každý čte, co chce, a věří, čemu chce, ale nesmí používat ty informace dál, pakliže neví, jaký je jejich původ. V momentě, kdy nemám čas si ověřit, jestli ta informace pochází z důvěryhodného zdroje a přitom s ní nakládám jako s bernou mincí, je to idiocie. Takový člověk – přehnaně řečeno – drží samopal, ruku na spoušti a neví, že s ním může někoho zabít. Informace je velmi závažná věc a lidé s ní nakládají lehkovážně.
Jak pracuješ s informacemi coby novinář ty?
Záleží mi na tom, abych znal jejího původce a tušil, proč ji poskytuje.
A když to nevíš?
Často se mi děje, že pátrám po čemsi, z Googlu mi to vyhodí něco parádního, já to rozkliknu a zjistím, že to je napsané na nějakém bizarním webu, o němž nic kloudného nejde zjistit. Takže ta informace je pro mě automaticky nula, zapomenu, ztratím. Je pro mě bezcenná a nemůžu jí věřit, i když třeba může být pravdivá. Takhle by měli lidi filtrovat taky, nenechat si předkládat informace z kanálů, o kterých vůbec nic nevědí.
Jak je to naučit?
Jak pracovat s informacemi, by se mělo učit ve škole. Mít kritické myšlení. Pochybovat o věcech. Tím nemyslím všechno znevěrohodňovat, to je ještě další novodobý fenomén, že se čím dál míň věří obecným autoritám. Dnes každý zpochybní cokoliv, protože se to přece píše támhle a támhle a pak se to masově sdílí, takže najednou máš pocit, že je vás hodně, kdo o té věci pochybuje, takže na tom něco bude. A proti stojí jeden člověk, který tomu opravdu rozumí, ale je sám a nemá vůbec šanci cokoliv říct, natož vysvětlit. To je obrovský problém. Tenhle boj s ignorancí je hrozný.
Jak hodnotíš současnou společensko-politickou situaci?
Jsem naplněný frustrací z toho, na čem se tady sbírají politické body. Jak se tu šíří nenávist. Pro mě, jako člověka, který dospěl v 90. letech, je nepochopitelné, jak se atmosféra ve společnosti dokázala změnit. Vůbec nevím, čím to je. Nepřešly přes nás žádné vlny divočáků, žádné české ženy nebyly znásilněny cizími hordami, děti ukradeny. Žijeme si dobře a někdo tady vymyslí takové strašidlo, na němž sbírá politické body, to je pro mě nepochopitelná věc.
Petr Skočdopole (*1976)
novinář, spolumajitel mediální společnosti MotejlekSkocdopole.com a hudebník vystupující pod pseudonymem Jump Into The Field.
Rozhovor připravily: Beáta Máthéová, Eva Vychodilová
