V pondělí 2. března 2020 se v podvečerních hodinách konala v plzeňské Univerzitní kavárně Družba debata, jejíž název pokládal všem zúčastněným gramaticky jednoduchou, na odpověď však komplikovanou otázku – vytratila se z nás lidskost? Tato otázka se netýkala každodenního života, ale souvisela se situací uprchlíků, kteří se momentálně nachází v Řecku. Kromě prezentace různých názorů bylo cílem debaty také rozšířit povědomí o podpisové akci, jež vybízí Ministra vnitra ČR Jana Hamáčka k tomu, aby se k celému problému nestavěl zády a snažil se jej řešit. Pozvání k debatě přijali 3 hosté, přičemž každý z nich zastupoval svébytný pohled na věc.
Prvním z nich byla Anežka Polášková, která jako dobrovolnice působila na různých místech Balkánu, kde pomáhala uprchlíkům. Druhým byl JUDr. Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), a třetím Mgr. Ivan Ramadan, Ph.D., odborný asistent na Katedře blízkovýchodních studií Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.
Anežka Polášková nabídla hostům debaty první ze tří zmiňovaných pohledů. Tím, že v problémových oblastech osobně působila, mohla bez zkreslení popsat situaci, jaká v nich převládá. Konkrétně v Řecku naposledy působila v rámci neziskové organizace Refugee4Refugees (R4R), která prostřednictvím dobrovolníků poskytuje uprchlíkům potřebnou pomoc. Samotné dobrovolnictví je dle jejích slov nepostradatelnou složkou fungování celého systému, jelikož se snaží vyplňovat všechny aspekty, které nestíhají vyplňovat jiní (zejména stát). R4R poskytovala materiální pomoc, jež spočívala v přídělu oblečení, stanů, spacáků a karimatek. Podle Poláškové jsou podmínky v uprchlických táborech velmi neuspokojivé. Tábory byly (a stále jsou) přelidněné a špatné počasí, které v Řecku panovalo, dané podmínky pouze zhoršovalo. Neutěšenou situaci uprchlíků nejlépe vystihuje skutečnost, ze které se lidé v táborech nejvíce radovali. Tou bylo nalezení kousku jakéhokoliv materiálu, jimž by si mohli upravit svůj stan (například krabice na jeho vypodložení atd.). Kromě R4R působí v oblasti Balkánu i řada dalších organizací. Mezi ty české patří například nezisková organizace Pomáháme lidem na útěku. V závěru svého bloku odpovídala Polášková na otázky z publika. Mimo jiné například vyvracela mýty o tom, že by se k uprchlíkům všichni místní chovali zle. Místní, s nimiž přišla Polášková do styku, se k uprchlíkům chovali slušně a snažili se jim pomoci.
Druhý pohled na situaci představil Martin Rozumek. V tomto případě se jednalo o pohled, který nejen představil úskalí politické diskuze s ústavními činiteli související s přijímáním uprchlíků, ale zároveň popsal problematické aspekty platné právní úpravy, které potenciální pomoc ze strany soukromých subjektů komplikují. V souvislosti s uprchlickou krizí Řekové požádali ostatní členské státy EU o to, aby pomohly alespoň nezletilým dětem bez doprovodu. I přes to, že se situace dala prostřednictvím europoslankyně Šojdrové a OPU do pohybu, současná politická reprezentace byla proti. Na vzájemném jednání sice vznikl konkrétní plán, ale premiér Babiš jej před novináři následně dementoval a představil plán vlastní. Od té doby už se však nic neděje. Rozumek, stejně jako Polášková, zdůraznil, že Řecko nezvládá zajišťovat nezletilým uprchlíkům řádné podmínky k životu, a proto řada z nich žije na ulici, ve starých hotelích či policejních celách. ČR nepomohla ani v situaci, kdy potenciální pomoc přislíbilo více než 200 rodin, z nichž by zhruba 15 bylo ochotno děti rovnou přijmout. Ministr vnitra Hamáček na celou situaci nejprve vůbec nereagoval, poté začal po řecké straně požadovat seznamy dětí, které však v souvislosti s jejich individuálními zájmy není možné vypracovat. Dětem nelze dát falešnou naději v podobě příjezdu do ČR a posléze jej například odříct. Česká republika by tak měla vyslat do Řecka misi, která by zájmy dětí zhodnotila a následně vybrala ty, kterým ČR může opravdu pomoci. Jan Hamáček však svým postojem pomoc vyloučil. Danou problematiku totiž ze svého pohledu považuje za uzavřenou a to i přes existenci prostředků, možností a rodin, které jsou ochotné pomoci. Rozumek se vyjádřil i ke striktní právní úpravě, která přijímání dětí do rodin komplikuje. Přijímající rodiny by se totiž musely stát pěstouny a absolvovat časově náročnou přípravu, aniž by věděly, že jim na konci bude umožněno nějakému cizinci pomoci. Nejzajímavější otázka z publika se týkala věku dětí, které se v Řecku nacházejí. Dle Úmluvy o právech dítěte je dítětem každá lidská bytost do 18 let. Je pravdou, že v táborech je mnoho dětí mezi 15 – 18 lety, ale celkem 8% z celkového počtu dětí je mladších 14 let. V konkrétních číslech se jedná o cca 340 dětí. Závěrem se hodí vytknout ještě jednu zajímavou informaci, kterou Martin Rozumek uvedl. Na světě je momentálně 71 milionů uprchlíků. V nejkrizovějším roce 2015 přišel do EU celkem 1 milion uprchlíků. O rok později se počet příchozích uprchlíků dostal do normálních čísel a od roku 2017 se každoročně drží pod hranicí 200 000, což představuje nejmenší hodnoty za posledních 20 let. Pojem „uprchlické krize“ tak minimálně v posledních 3 letech nemá žádnou oporu, ačkoliv s ním politici a média často pracují.
Debatu svým příspěvkem uzavíral Ivan Ramadan. Aby byl pohled zúčastněných diváků kompletní, Ramadan zabrousil do historie a vysvětlil počátky celé uprchlické krize pramenící z arabského jara, jež vypuklo v roce 2011. Kromě historického okénka Ramadan vyvrátil i několik mediálních mýtů, které s uprchlíky souvisí. Nejdříve se vyjádřil ke generalizaci uprchlíků jako muslimů. Tato generalizace má na jednu stranu v lidech vyvolat domnělý pocit střetu mezi islámem a křesťanstvím a na druhou stranu naprosto nereflektuje skutečnost, že se mezi uprchlíky nachází jak křesťané, tak ateisté. Druhým zásadním mýtem je skutečnost, že se do Evropy dostávají pouze mladí zdraví muži. Z konfliktních oblastí utíkají celé rodiny, což je mimochodem možné vidět i v uprchlických táborech. Samotný útěk je však velmi finančně náročný. Proto se stává, že do konkrétní země dorazí pouze muž a po získání azylu či jiného pobytového oprávnění se snaží přivést i zbytek své rodiny. Vzhledem k Ramadanovým pracovním zkušenostem s uprchlíky se otázky z publika zaměřovaly zejména na to, jak v Evropě po získání pobytového oprávnění fungují. Jak tráví volný čas, kde pracují atd. Například v Německu jsou azylantům poskytnuty dostatečné prostředky, proto nemají s bydlením a dalšími věcmi starosti. Čas tráví často komunitně, ale jejich koníčky jsou stejné jako koníčky ostatních lidí, tzn. sport, hudba, kino a další. Ramadan nevidí problém ani v jejich zaměstnávání. Ačkoliv jsou ne všichni azylanti formálně vzdělaní, mnoho z nich umí konkrétní řemeslo. Problém však představuje absence formálních dokumentů, které tuto skutečnost dokládají (například různé certifikáty, osvědčení atd.). V souvislosti s prací ještě Martin Rozumek dodal zkušenost z českého prostředí. V současné době ekonomické konjunktury je pracovní síla neustále potřeba. Pracovních míst, jež lze obsadit, je mnoho. Z toho důvodu není se zaměstnáváním uprchlíků problém ani v ČR.
Jasnou odpověď na otázku vytyčenou na úplném začátku tohoto článku debata nepřinesla. To však ani nebyl její účel. Tím bylo poskytnout zúčastněným posluchačům 3 pohledy 3 lidí, kteří s problematikou uprchlictví přichází pravidelně do styku. Kromě rozsáhlých vlastních zkušeností hosté posluchačům nabídli mediálně nezkreslený pohled na věci, které se v souvislosti s uprchlictvím dějí. Vypořádali se s mnoha mýty, jež společenskou diskuzi ovládají, a poctivě odpověděli všem lidem, kteří vyrukovali s nějakou otázkou. Svými názory zároveň nepřímo nabádali posluchače, aby nebyli lhostejní a nezavírali před řešitelnými problémy oči tak, jak to dělá ministr Hamáček. Pokud ale někdo z posluchačů na dotčenou otázku přece jen chtěl znát odpověď, věřím, že si ji po skončení debaty mohl domyslet sám.
Michal Himmer, právník OPU
